Lovec draků

Nominace na Oscara za nejlepší hudbu. Sedíc v hospodě u pátého piva dostávám esemesku od jedné překrásné slečny, kterou jsem právě potkal, jestli se prý nechci stavit na skleničku vína a nějaký pěkný film. Na kuráž do sebe házím dva kousky navíc a vyrážím. Dívka slíbila víno a svým řečím dostála. Nestává se často že mne takhle ženy zvou, a tak kvůli nervozitě ve mne během patnácti minut mizí i ta flaška a my konečně můžeme začít sledovat film. Moje nová známost se chtěla ukázat jako intelektuálka a tak zvolila Lovce draků z Afghánského prostředí. Zprvu jsem tedy šilhal více po té, co mě pozvala domů, protože její sexy košilka byla něco, co mě nenechávalo v klidu, postupně jsem se ale tak zakoukal do The Kite Runner, že se té krásce nepodařilo upoutat mou pozornost ani poté, co tu košilku odložila. Silný příběh, který vás donutí se zamyslet nad malichernostmi života, které občas řešíme místo těch důležitějších věcí. A když se objevili závěrečné titulky, já byl tak dojat a tak duchovně nakopnut že i přes tu nahou nádheru kroutící se přede mnou, vzal jsem do ruky knižní předlohu a neodložil ji, dokud poslední stránka nebyla přečtena...

První část filmu, ve kterém jde o nerovné přátelství dvou chlapců ze sociálně odlišného prostředí a řeší se v něm vztah hlavní postavy se svým otcem, si plně zasluhuje označení psychologické drama. Po útěku rodiny do USA, „před spravedlivým hněvem lidu“, se z příběhu, ve kterém již Amir dosáhl dospělého věku, stává romantická „limonádka“ jak vystřižená s jihoamerické telenovely. Část v níž se Amir vrací do Afgánistánu je už typický Hollywood, včetně samotného konce, kde se mají všichni rádi a všechno dobře dopadne. Od určitého okamžiku se z filmu stává prvoplánový kalkul hrající na city diváků. Škoda, po první slibné třetině to nakonec skončilo kýčem. Taktéž se vůbec nedá říci, že by snímek nějakým způsobem hluboce vypovídal něco o afgánské mentalitě, jejich zvycích a kultuře. To mohu konstatovat na základě vlastní zkušenosti, jež jsem získal při cestách v této oblasti světa. Zanedbatelná není i politická propaganda. Z počátku každý sní o tom „správném“, rozuměj americkém, a posléze otevře Amerika svou náruč muslimským utečencům. A jak co nejvíce ponížit svoje nepřátele? Tím, že z nich uděláme pedofilní zvrhlíky. Z pohledu Talibánu to vidím na vyhlášení fatvy. Ještě na okraj. Za zmínku stojí jeden z dialogů mezi Amirem a Hassanem, ve kterém debatují o filmu Sedm statečných. Hassan: „Jestli pojedu někdy do Íránu a potkám tam Charlese Bronsona tak ho požádám o autogram.“ Amir: „Bronson je ale Američan.“ Hassan: „Jo? Proč tedy mluví persky s íránským přízvukem? (volně citováno) Mně jen zbývá dodat: „No,jo. Dabing.“

Chvílemi opravdu působivé ale zbytečně utahené a rozvleklé drama, které zaujme zajímavým příběhem odehrávajícím se v neokoukaném prostředí a navrch je okořeněné civilními hereckým výkony.

Nejprve jsem si přečetla knihu a to je moc dobře, protože ani při nejlepší vůli nemohli tvůrci filmu zobrazit všechno. Zjistila jsem, jak málo toho víme o světě. Strhující příběh, dojemný a bez patosu.