Otevřená rána

při sledování italského filmu otevřená rána nejednoho diváka jistě napadne, proč klaus kinski hraje i ve filmech nevalné úrovně. že by existenční problémy? a pokud snad už na ně došla řada, je nutné sdělit, že tím nejdůležitějším velkým existenčním problémem je právě tento film a snaha jeho tvůrců učinit z něj dílo, na které by se dalo vůbec koukat. nepovedlo se, protože vzniklo dílo celé nějaké divné, hodně nesrozumitelné a od počátku tak naivní, že se na něj po těch letech určitě nevydrží dívat ani klaus kinski sám.

Osudový příběh na pozadí velké války, té druhé světové v pořadí. Dva vojáci, každý sám ua sebe se dopustí velkých lumpáren, včetně vražd. Jsou za to právem odsouzeni k trestu smrti. Ale existence války a existence jakéhosi mladého nezkušeného poručíka má za následek, že osud těchto dvou bude krapet jiný, než rozhodl vojenský soud. Italský válečný film s nízkým rozpočtem přináší příběh tří vojáků, z nich dva jsou více než cyničtí a okolí je nezajímá. Stane se něco, že jim začíná záležet i na jiných věcech, než na svém vlastním prospěchu. Je to příběh, kdy se z grázlů stávají hrdinové.

Italský válečný snímek s možná pravděpodobným námětem, ale poněkud nereálným průběhem. Natočen však není špatně byť místy krapet krkolomně. Válečné scény jsou drsné a výpravou daleko lepší, než jsou ty mnohé současné. Italové se svojí minulostí nemají co se týče války na růžích ustláno a tak jim nezbývá, než točit příběhy z války o Američanech a jejich činech. Tento není vyjímkou a s ohledem na svou dobu se může klidně zařadit mezi ty ostatní.

Od začátku filmu se dá předpokládat jakým směrem se bude ubírat děj, jaké budou následovat zápletky, jejich rozuzlení a jak to celé skončí. Celý film je jedno velké klišé. Celá pointa o nápravě charakterů v hrůzách války, kdy člověk zhnusený životem a považujícího boha za zrůdu, najde lásku a smíří se s bohem, černoch zažívající ve své vlasti rasismus na vlastní kůži, pozná, že ne všichni bílý mají předsudky, a mladý důstojník, se zeleným vojenským mozkem se polidští, je to největší klišé ze všech. PS: Ten Klaus Kinski je nějakej divnej.