Control

Hned na začátek musím přiznat, že jediné co jsem o skupině Joy Division věděl před shlédnutím filmu, byly asi tři songy (maximálně, ty co občas zahrají v rádiu) a to, jak skončil jejich frontman. Víc ani ťuk. Co stálo na pozadí? O čem vlastně ta jejich muzika je? Proč všechno zní tak depresivně? Tohle všechno, včetně objasnění jak vznikl asi jejich největší hit She's lost control, snímek Control ukazuje. Chvílemi to bylo sice už moc zdlouhavé, na druhou stranu, každý moment té podivné nálady tam určitě patřil. K doplnění atmosféry jsem film sledoval ve filmovém klubu, který oraganizuje jeden undergroundový klub, a vyrazil jsem na něj s kamarádem, hudebníkem, skladatelem, mimo jiné trpícím schyzofrenií. Deprese, kterou dostal on, zvláště poté, co jsem mu řekl že jeho život mi dost připomíná Iana Curtise, byla ještě větší než za celé dvě hodiny. Takže podobně jako v této biografii, i v jeho životě nesmíme zapomínat na jeho družku, ženu, která vlastně všechnu tu bolest musí nést také v sobě a přitom je tak opomíjená...

Já prostě nevim co na tohle říct…Neni tu zrovna moc optimistickejch scén...celý je to takový posmutnělý a ke konci i notně depresivní dílko o krátký kariéře nastupující hvězdy.Ten týpek to prostě nezvlád.On to nemoh zvládnout.Jeho svět byla jedna velká deprese, která trvala možná celých 23let jeho života...Jeho okolí to s nim rozhodně nemělo jednoduchý...přitom se nedá říct, že by byl zlej...on byl prostě jinej...zvláštní...totálně se nehodící nejen pro hudební kariéru, ale zřejmě vůbec pro život na týhletý planetě...a to sem si o sobě myslel kdovíjak nejsem divnej:-D Nemůžu nezmínit herce - Sam Riley předved skutečně famózní výkon, stejně jako Samantha Morton.Docela příjemně mě překvapila i samotná hudba Joy Division, kerá stojí za poslech, přitom předtim sem o jejich existenci neměl ponětí...Nevim, rozhodně to nejni film na jedno podívání, určitě sem ho neviděl naposled...Hodnocení pro mě byl hodně velkej boj, je dost možná že ho časem zmněnim, sám nevim co si mám o tomhle dílku myslet...Fakt síla.

Jako dlouhodobý fanoušek a obdivovatel Joy Division musím v první řadě vyzdvihnout výkon Sama Rileyho, který dokonale okopíroval nejen Curtisovy pohyby a vytřeštěný výraz na pódiu, ale i jeho zpěv. Klobouk dolů, iluze byla dokonalá. Dál už je to ale problematičtější. Vím, jaké problémy Curtis měl, jakou nemocí trpěl, jaké deprese míval a otiskoval do svých textů, i to, že se vším se musel prát sám, ve své "izolaci", uvnitř své hlavy. Od tohoto filmu jsem ale očekával, že mi to nejen biograficky předestře, ale hlavně dá pocítit. Jenže to se nestalo. Všechno tak nějak klouže po povrchu, do hlubin Curtisovy neschopnosti porovnat se s životem a jeho běžnými problémy, se nedostaneme. A to platí i o dobové atmosféře, která je tu jen zlehka načrtnutá. Černobílá stylizace je fajn, vlastně si ani barevný film o Joy Division neumím představit. Snahu a oddanost věci taky oceňuju. Ale čekal jsem větší ponor, jasnější odraz Curtisových textů v jeho osobnosti. Nicméně nevylučuju, že někdy v budoucnu hodnocení zvednu. Třeba byla ta chyba ve mně.

Ponurý, smutný, černobílý, realistický a poměrně dobrá muzika, tak bych charakterizoval tento snímek...