Sbohem Bafano

Trochu šokující podmínky ve věznici, kde strácí se lidskost, jde jen o to přežít a v to co jste věřili, nemá žádnou váhu. Pokud se držíš určitých pravidel je šance na přežití, pokud né - strácí život smysl.

Riziko podobných filmů spočívá v jednostrannosti – jasném rozdělení na dobro a zlo, černé a bílé, hrdiny a padouchy. Je to neduh snad všech životopisných filmů o politických osobnostech, jejichž gloriola je nedotknutelná. Jsou prostě dokonalí. Nelson Mandela je také dokonalý, ušlechtilý, jeho dokonalost a ušlechtilost promění i zatvrzelého dozorce. Nikdo nezpochybňuje, že apartheid byl špatná věc, navzdory tomu, že jedinými původními obyvateli jižní Afriky byli Křováci, následování bílými přistěhovalci. Snímek však končí zářnými zítřky, byť realita je úplně jiná – zhoršení ekonomiky, obrovská kriminalita. Příčiny jsou určitě mnohé a mnohé z nich jsou historicky podmíněné, možná jsou to jen porodní bolesti, kterými si musí tamní společnost projít. Přesto je to realita, právě tak jako zločiny Winnie Mandelové, bývalé manželky hrdiny, která s oblibou nechávala své odpůrce upalovat s pneumatikou kolem krku. V poetických závěrečných titulcích, popisujících „další vývoj“ hrdinů o tom není ani zmínka. Výsledkem je matný, schematický, naprosto předvídatelný film, který neklade žádné otázky a od diváků nevyžaduje žádné velké úsilí. Jako domeček jedním tahem.