Umění plakat

Depresivní, mrazivý příběh rodiny, jejíž členové jsou chtě nechtě poznamenáváni citovým vydíráním otce neukazuje nic nového, co už bychom jindy a jinde neviděli, nesnaží se na nic apelovat či řešit, zaznamenává situace chronologicky po sobě, i když ze začátku se trošku jakoby zdráhá naplno sdělit v čem spočívá shopnost utěšit otce. Když malý kluk jde za otcem do pokoje místo sestry, deprese a bezmoc propuká v plné síle.Filmařsky solidní sic průměrné dílo.

Není třeba si k diváckému zaujetí zvát na pomoc kouzla kamery, krásu přírody, naléhavost hudby, ba ani nadpřirozené úkazy - zdejší postavy jsou samy o sobě dobrými přízraky a žijí dostatečně výmluvným životem... Ano, patrně se jedná o umění, plakat až do sebeobětování vlastních dětí, protože na to ony slyší, především nejmladší Allan - ve snaze zalíbit se otci a zachovat zdání rodinného štěstí, po kterém podvědomě touží, je schopen přistupovat znovu a znovu na odpornou otcovu hru... a dost možná, že i díky tomu bude právě on hlavní postavou v novém dramatu o litujících se sobcích na zoufalých rodinných sešlostech a řetězec plačících tyranů tak zůstane nepřerušen. Docela děsivá možnost, že i tímto způsobem lze zabírat místo na planetě.

Myslím, že i připraveného zamrazí. U severských dramat už jsme zvyklí na nějakou tu depresi, splín a černý humor, tentokrát je ale jeho dávka pořádně drsná, podivínská a krutá. Sledujeme neutěšené poměry v jedné rodině očima malého chlapce, který o tom, co je to incest zjevně nemá pojem a rozlišit dobré od zlého pro něj není lehké. Zvlášť když ústřední postava zvrhlého otce dokáže pomocí pláče manipulovat nejen jeho naivitou, ale přiznám se, že v některých chvílích obalamutil i mě a skoro mi té kreatury bylo líto. Styl vyprávění dělá skandinávské tvorbě čest, je syrový, odkaz Dogmatu je v něm jasně patrný. Některé scény (otec přijímá i synkovo "náhradnictví", fingovaná sebevražda, která se málem zdaří) tnou opravdu hluboko.