Já jsem Juani

Mladá dívka z malého města pracuje v provinčním hypermarketu a téměř nic nenaznačuje, že by se její život mohl odvíjet jiným směrem. Stále sdílí domov s rodiči a jejím jediným rozptýlením je čas trávený s kamarádkou Vane. Touží se stát herečkou, a tak ji přemluví, aby se sbalily a odjely do města. Juan José Bigas Luna si nikdy nebral servítky a jeho filmy jsou slavné především svou provokativností. Patří mezi nejoriginálnější španělské režiséry, takže ani ohledně espaňolady nelze očekávat konvenční přístup. Jako by v roce 2006 předjímal ekonomickou krizi a natočil příběh dívky bez prostředků, která se snaží uspět v životě po svém. Protagonistka Verónica Echeguiová byla vybrána v rámci castingu mezi třemi tisíci uchazečkami. Režisér v ní spatřoval tak trochu novodobou Carmen. Ženu, která odpovídá představám o dívce 21. století. Zároveň v ní vytušil charisma, jímž by byla schopná udávat například módní styl svou minisukní a plastovým přívěskem. Já jsem ta Juani je jedním z nejtypičtějších filmů námi sledovaného žánru. Nese v sobě postupy moderní doby, ale neodmítá ani tradici kostumbrismu, což je literární směr, jehož tematika lidí z okraje společnosti je ve španělské kultuře všudypřítomná, samozřejmě především v postavách cikánů. Už Cervantes popisuje gente de barrio, lidi z periférie, do jejichž prostředí nás zavádí i Bigas Luna. Fascinující je právě jejich životní styl, který se již po staletí projevuje ve způsobu oblékání, bydlení, ve vlastní hudební tradici a také v jazyce. Tato subkultura se navíc vždy šířila napříč celou zemí. Juani je jejím moderním zosobněním. Konkrétně jde o fenomén tzv. kultury Cani, která se vyznačuje novou estetikou. Zrodila se na perifériích velkých andaluských měst, jako jsou Sevilla, Málaga a Cádiz. I když se děj filmu nakonec v Andalusii neodehrává, Juanini rodiče jsou alespoň andaluskými přistěhovalci. Máme tu dva fenomény - andalucismo (andalusismus) a gitanismo (cikánismus), které se mísí, přičemž ani jedno označení není míněno hanlivě. Naopak jde o velmi zajímavý projev populární kultury, který důmyslně prostupuje celým filmem, a dokonce i v písních. Dva hlavní hudební motivy - Gasolina, sangre y fuego (Benzín, krev a oheň) rapera Hazeho a Por la noche (V noci) Maly Rodríguezové - jsou zpívané andaluskými hudebníky. Obraz části španělské mládeže je tím hlavním, o co jde ve filmu. Tohle není tuctový příběh a la Pretty Woman (1990), ale ponor do duše mladého člověka v jedné konkrétní době a v konkrétní zemi. David Čeněk, LFŠ 2014