Frankensteinova nevěsta

Navzdory mimořádnému úspěchu původního Frankensteina jeho pokračování, zahrnující i nevyužité motivy z předchozího scénáře, vzniklo až po čtyřech letech. James Whale je točit nechtěl, ale nakonec svolil, neboť si mohl diktovat podmínky. Obklopen zčásti stejným týmem natočil vynalézavější a opovážlivější film. Prosadil si prolog, zasazený do sídla Mary Shelleyové a jejích dvou milenců, ale i řadu provokujících narážek. Pokud bylo možné první snímek označit jako hříšný, pak jeho následovník byl dílem přímo rouhačským. Vrcholem svatokrádežných metafor je scéna, v níž je monstrum (chápané jako nevinná a bloudící oběť, jejíž touha po přátelství je odplácena krutostí) ukřižováno jako Kristus. Homunkulus (na rozdíl od prvního filmu, ale v souladu s předlohou) již není němý: jímavá scéna, v níž se od slepého poustevníka učí slova „chléb“ a „víno“ má také náboženské přesahy. Whale do filmu zakomponoval i satiricky pokřivený, místy afektovaný humor. To však nic nemění na působivosti jeho mistrovského díla, opírajícího se o expresionistické efekty, „rembrandtovské“ nasvícení, dramatickou hudbu a teatrální herecké výkony. – Titulní postavu s výstředním účesem à la Nefertiti, kterou bravurně ztělesnila Elsa Lanchesterová, měla původně hrát Brigitte Helmová, hlavní aktérka Langova opusu Metropolis (1926), jenž inspiroval podobu „nevěstina“ zrození. -tse-, Filmový přehled 2005/2