Kaidan

Horor patří mezi mé oblíbené žánry. V tomto případě jde o jakési romantické melodrama, jak to umí jenom Žaponci. Zdlouhavý příběh muže, který nakonec pochopí, že jen ta jedna je pravá. Pokud netečou litry krve, všude se neválejí odřezané údy a vyhřezlá střeva, nejde o horor.

Nebýt mi ten Šinkiči tak nesympatický, hodnotila bych i lépe. Kaidan má být něco jako strašidelná historka a to film také je. Neuškodila by mu mírně kratší stopáž, ale jinak není co vyčítat... klasický japonský příběh.

Romantické hororové příběhy nejsou ve světové kinematografii nijak obvyklé. Výsadou vždy byli hlavně japonské kinematografie, která je natáčela převážně v období 50. - 60. let a tento snímek je vlastně takovou poctou tohoto žánru. Není samozřejmě od věci, že se jedná o příběh duchařský, na který byli japonští tvůrci vždy machři. Příběh, ať by se mohlo zdát, není čistě na hororu stavěný, byť tu takové scény jsou. Pojednává o skutečné lásce až za hrob a v tomto případě doslova. Snímek tedy vypráví milostný příběh obsahující nadpřirozené prvky. Závěrečná scéna snad ještě nikdy takto k vidění nebyla. Byť to režíroval Hideo Nakata, který stojí za snímky jako je Ring či Temná voda, o jeho typickém budování strachu nelze v tomto případě uvažovat, byť tu mnohé náznaky jsou. Příběh je velmi vážný a silný ve scénáři, ale vlivem místy až artového pojetí pro leckterého diváka bohužel nudný. Hideo Nakata se nejvíce vyžil ve vizuální stránce, kde si dal viditelně velmi záležet. Co scéna, to živí obraz. Ne, žádná brutalita a hektolitry krve jako v západních snímcích se nekoná. Tady jde o lásku, jen v nezvyklém kabátě.

Horor nepatří mezi moje oblíbené žánry, ale japonští filmaři ukázali, že to jde i bez motorových pil a různých mučících nástrojů v rukou psychopatů. Kaidan je spíše romantický příběh velké lásky, až za hrob. Jaký kontrast oproti americkým hororům kde měřítkem úspěšnosti je množství prolité krve, oddělených údů či vyhřezlých střev.