Černý narcis

Letos na 45. MFF v Karlových Varech byla speciální sekce filmů jako pocta Michaelu Powellovi a Emericu Pressburgovi. Při té příložitosti byl uveden i jejich režisérsky společný počin, který je oceněn dvěma Oskary (mimochodem, jeden patří Jackovi Cardiffovi, za kameru, škoda že nás tento skvělý člověk loni navždy opustil). Navíc, aby toho nebylo málo, přišel vše uvést Kevin Mcdonald (vnuk Emerica Pressburga, navíc o něm natočil i velmi dobrý dokument). Ten byl potěšen, že Velký sál hotelu Thermal (1 145 míst) byl zcela zaplněn, dovolil si i vtípek, že při repríze Černého narcise v Británii by přišlo do kina tak maximálně dvacet lidí. :) Zajímavostí snímku je, že ač se odehrává v Himalájích, je celý natáčen ve Velké Británii:D Můžeme zde vidět rozjezd pro Kathleeen Byronovou (my současníci ji můžeme znát z konce Vojína Rayena). Ale teď k mému nízkému hodnocení. Rok 47 je dosti znát, a tak mezitím co se dnes ve filmu stihne během minuty stát tolik věcí, v Černém narcisovi jakoby se zastavil čas. Vše pomalé, rozvláčné, žádný Avatar, kde už ani nikdy nikdo neví co se na plátně odehrává. Bohužel mě už dnešní moderní komerční uspěchaná doba pohltila a nedokážu se vžít zpět, přesto že na 40. léta je Black Narcissus velmi odvážný... Závěrem tedy: výborné kvality, které ale nejsou určeny pro mě.

Jedná se o poměrně náročný film, který je otevřený mnoha interpretacím. Zkoumá témata sexuality, útlaku a náboženství, čímž předběhl svou dobu a překvapivě je stále aktuální. Je vysoce ceněn pro svou vizuální krásu, atmosféru a silné herecké výkony. Přestože jsou velmi patrné použité umělé kulisy, které prozrazují, že se nenatáčelo v horách, ale v ateliéru, profesionální kameramanská práce, navíc s technicolorovou kamerou, předčí očekávání. Však byl také film nominován na tři Oscary a dva získal. Za nejlepší kameru a nejlepší výtvarnou režii a scénografii. Pouze nominace pro nejlepší herečku zůstala neproměněna, a to pro Deborah Kerr. Britský filmový institut snímek také zařadil mezi 100 nejlepších britských filmů 20. století. Co k tomu dodat? Snad jen to, že v jádru příběhové záležitosti je chytře skryta britská kolonizace s následným nuceným úpadkem impéria. Mnoho obrazů a scén vytváří symboliku pádu britské nadvlády, k němuž došlo po skončení druhé světové války, viz scéna pádu z útesu ke konci filmu. Ale jak se režiséři Emeric Pressburger a Michael Powell nechali slyšet: „Nejsou to obrazy porážky, ale uctivého, racionálního ústupu od něčeho, co Anglii nikdy nepatřilo a čemu nikdy nerozuměla. Je to pocta plná strachu a vděčnosti.“ Což je zobrazeno v nejdramatičtější kapitole příběhu. Abychom tedy plně uchopili vše podstatné, je třeba se pozorně dívat a přemýšlet. Navzdory jednoduché vizuální stránce je film skutečně složitější, než se zdá.