Poslední ráno

Binka Željazkovová, autorka Posledního rána, se již filmy ...A byli jsme mladí a Připoutaný balón zařadila mezi nejosobitější tvůrce své generace. Inklinuje k poetické stylizaci, vyjadřuje se expresívními obrazy. I tentokrát čerpá z osobního prožitku příslušnice antifašistického odboje. Její film, pojatý jako naléhavá výzva, zaznamenává „stavy duše“ několika k smrti odsouzených žen, ale i jejich životní kréda, lidské poselství: věrnost idejím, mravním kritériím, svědomí. Vstupují do filmu beze jména, takřka jako symboly: Učitelka, Venkovanka, Dívka, Hezká, Černá, Hubená... a každou, jen na okamžik, autorka představí v konkrétní mimovězeňské situaci, aby konstatovala, čeho se ve jménu boje mladé ženy zřekly, co nezradily. Téma smrti, přítomné od prvního do posledního záběru, proměňuje Željazkovová v hymnu lidské hrdosti, neústupnosti, ušlechtilosti. Tyto hodnoty jsou jí synonymem života, jehož personifikovaným symbolem je dítě, které Učitelka porodí v cele, a které – jako své poslední přání – kojí před popravou. Željazkovová vystihuje v kategoriích výlučně etických mezní projevy duchovní síly a tento záměr pojednává jako mravní imperativ. Sugeruje hledišti téměř fyzický spoluprožitek hrůz vězení, deptání lidské důstojnosti, aby v neméně sugestivních scénách dávala triumfovat jistotě svědomí, nezastiženého zradou a malomyslností. Na XII. festivalu bulharských filmů ve Varně 1973 film získal První cenu a Boris Janakiev Cenu za kameru. Filmový přehled 39–40/1974