Delirium

Impotentní policejní psycholog se snaží vynahradit svou neschopnost uspokojit svou ženu pácháním hrůzných vražd na krásných ženách. Hodně časté téma kriminálních filmů sedmdesátých a osmdesátých let. Z české tvorby lze připomenout třeba snímek „Černá punčocha“ (1986) režiséra Otakara Fuky, který si napsal i scénář. Kupodivu nejinak je to i u tohoto italského filmu, který natočil režisér Renato Polselli a který si scénář napsal zrovnatak. Paradoxem obou snímků také je, že v obou případech má vrah ve své charakteristice kvalitativní poruchu vědomí charakterizovanou náhlou změnou chování s fluktuujícím průběhem. Tedy jedním slovem - delirium. Žeby Otakar Fuka pro svého krejčího opisoval od Renata Polselliho se svým policejním psychologem? No nic. Snímek obsahuje vše podstatné. Už z výrazu tváře onoho psychologa je jasné, o koho se jedná. K tomu napomáhají i jeho vnitřní monology a psychedelický soundtrack. Psychotičnem pojaté záběry ženských nohou už na samém začátku, a dále vzhledu podivných žen, se už jen podkresluje jeho zaměření ve zvrácené touze. Scény vražd jsou nechutné a brutální, ale je fakt, že na dnešní dobu svůj šokující význam spíše pozbyly. Není od věci, že policejní práce obsahuje několik málo zásadních chyb ve vyšetřování a že děj jako takový už trpí svou značnou předvídavostí. I přes to je snímek testem odolnosti v rámci potenciálu absurdna. Bizarní, pošetilé, téměř nedefinovatelné. Na dnešní rychlý svět už snímek bohužel disponuje poněkud nudící atmosférou, ale jinak za shlédnutí v rámci subžánru stále stojí.

Trošku pomotané giallo.Vždycky když si myslíte,že máte rozuzlení před očima,nějak se do zvrkne.Hlavní pomotanost je v identifikaci vraha,střídají se nám tu totiž tři.A na závěr jedna divná věc:Jedna dívka je zabita uškrcením,druhá nožem a třetí je utopená,ale policie říká,že prý nožem byly zabity všechny.