Otravný chlap

Ještě nemám tak zcela ujasněno, o čem film vlastně byl, a co tím chtěl „básník říct“. Ale řekl to docela dobře, a to bez ohledu na to, k jakým závěrům každý jednotlivý divák dospěje. Ono to mohlo být všelicos. Možná peklo, kde trestem je absence emocí a pocitů, možná nebe, ve kterém se vede bezstarostný život a všechno jde tak nějak samo, také se může jednat o pohled na současnou společnost, kde z šedé masy vyčnívá jen pár jedinců toužících po něčem jiném, než po tom co je mu nabízeno, a jelikož vybočují, tak musí být zakročeno, aby náhodou nezměnili zavedené pořádky. Což podsouvá názor, že se jedná o pohled na totalitu, tentokráte ne nějakého diktátora, ale totalitu konzumu. No, možná to bylo úplně o něčem jiném. Třeba o věčném nespokojenci, který si neváží dobrého bidla. Někteří lidé jsou věčně nespokojení, protože pořád po něčem touží a za něčím se ženou a až toho docílí začnou toužit po něčem jiném. V tomto ohledu byl film poněkud nedořešen. Anne toužila po dokonalém bydlení a neustálých změnách interiéru, a bylo jí to umožněno. Andreas toužil po pocitech, a utřel.

Radím zhlédnout až do konce dřív, než začnete balit kufry, abyste chytili bus do Norska! Že není něco s Andreasovým novým působištěm v pořádku, mně definitivně došlo až při předání obálky s hotovostí v první pracovní den - prý než si založíš účet v bance! :-) Za jistoty, vstřícnost a dostatek se zde platí jinou měnou - zablokováním smyslů k vnímání prožitků, což rozhodně neplatí o nevšedním předvedení myšlenek o stavu společnosti do snímku, kde jsou naopak smysly diváka jitřeny a donuceny ke spolupráci, která nemá padla se závěrečnými titulky. Netuším, zda nový Andreasův svět měl být posmrtným nápravným zařízením pro sebevrahy a poslední záchranou před nicotou totální vyloučenosti, nebo alegorickou prezentací prázdných spotřebních nádob, bezmyšlenkovitě absorbujících diktát doby, každopádně zobrazil stav, kdy je vaše externí realita v nesouladu s vnitřním uvědoměním a těm šťastnějším dal na vědomí, že libé zvuky a vůně se ještě nemusí jevit jen jako vzdálené světlo na konci tunelu. Úžasná scéna s dírou do skutečného světa a epická hudba dolaďují konečný verdikt - 80%.

Název bylo to jedinné, co se skutečně povedlo. Pán mě otravoval od první minuty, kdy se objevil, aniž bych ještě tušila, že mu ten bezbarvý, bezemoční a bezprizorní výraz, vydrží na tváři po celý zbytek filmu...tedy téměř, závěrečné teskné tóny varhan už ke mně doléhaly jen zdálky, rušeny šuměním sprchy...tohle se opravdu nedalo vydržet...

Po dlouhé době jsem zhlédl nějaký evropský film a musím uznat, že jsem nebyl zklamán. Chladné, sterilní a pro někoho možná až depresivní město, do kterého byl uvrhnut Andreas, se mi velmi líbilo. Relativně malý počet dialogů krásně dokresluje odloučenost hlavního hrdiny od okolního světa. Nabízí se otázka, chtěli by jsme v takovém světe vůbec žít, a nebo už v něm žijeme a jen si to nechceme připustit?