Černá díra

Spojení „rodinný sci-fi film“ obvykle lidem asociuje jméno Steven Spielberg. Je pravdou, že úspěch jeho průkopnického E. T. – Mimozemšťana (E.T.: The Extra-Terrestrial, 1982) odstartoval boom rodinných filmů, které spojovaly dětská témata s elementy brakové fantastiky do velkolepých dobrodružství. Jenže kořeny tohoto trendu položilo již v druhé půlce předchozí dekády studio Disney. To v té době ještě nebylo posedlé marketingovými poučkami o korporátní imagi a ovládnutím celosvětového zábavního trhu. Naopak se zaměřovalo na posouvání technologických hranic filmu zkoušením nových konceptů i žánrových formátů. Byť již dříve najdeme ve filmografii společnosti tituly pracující s vědecko-fantastickými elementy jako Roztržitý profesor (The Absent-Minded Professor, 1961) či The Computer Wore Tennis Shoes (Počítač v teniskách, 1969), jednalo se pouze o tematická ozvláštnění tradičních dětských či teenagerovských vyprávění. Černá díra oproti tomu představuje start nejprogresivnějšího období v historii Disneyho konglomerátu, kdy (zřejmě v reflexi úspěchu Lucasových Hvězdných válek / Star Wars, 1977 u rodin) studio obrátilo dosavadní strategii a začalo do žánrových příběhů vsazovat prvky pro dětské publikum. Film režírovaný Garym Nelsonem tak v prvé řadě nabízí vizuálně i myšlenkově famózní sci-fi a až v druhém plánu, díky postavě hláškujícího robota, naznačuje inklinaci směrem k mladším divákům. Vyprávění o posádce průzkumné lodi, která hluboko ve vesmíru objeví černou díru a poblíž ní vesmírné plavidlo dávno považované za ztracené, je stejnou mírou spektakulární sci-fi dobrodružkou i příběhem o posedlosti pokrokem, který bývá přirovnávaný k Melvillově Bílé velrybě. Současně jde o průkopnický film v oboru speciálních efektů, z doby, kdy sama počítačová grafika ještě ztělesňovala fascinující neprobádaný svět, který teprve začínal ukazovat své možnosti. Jiří Flígl Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017