Případ Kolman

V posledních letech se stále častěji objevovaly hlasy – ať už v tisku, mezi diváky nebo i v samotném televizním zákulisí, že se příliš opakují témata a především schémata, motivy a zejména tvůrčí postupy. Lidé začali pomalu ztrácet důvěru v televizní tvorbu, protože z šedi průměru výrazněji vybočily hlavně seriály či skutečně jednou za čas hra jako Tažní ptáci, Právem lásky, Případ Platfus… Je přirozené, že vedení Československé televize i tvůrci hledají nové možnosti, nové látky. Hlavním ze zdrojů je sama skutečnost, a metodou, jak se k takovým látkám dostat, třeba forma soutěže. Debutant Stanislav Knetl, jenž se může pochlubit letitou vychovatelskou praxí (a tím i znalostí prostředí a charakterů), ztvárnil příběh, či lépe řečeno případ, který se opravdu udál. Scénář mu vynesl 2. místo v soutěži Československé televize a Československého literárního fondu – a to už byl krůček k realizaci, jež byla svěřena začínající režisérce Pavlína Moskalyková. Jde tedy o dvojnásobnou prvotinu. A jelikož to není prvotina ledajaká, zaslouží si – myslím – mimořádnou pozornost. V PŘÍPADU KOLMAN se tvůrci totiž vyjadřují hlubším pohledem a neotřelým jazykem, vyjadřují se důrazně a se silným morálním apelem. Přestože se problematikou mládí a mladých lidí zabývá velké množství filmů a inscenací, je třeba konstatovat, že Případ Kolman zachycuje mimo jiné i problém, který – ač není výjimečný ani nový – zůstal zatím stranou zájmu. Vedle nedávno uvedeného Malého vodního hada z produkce mládežnické redakce, se tak na obrazovku vlastně dostává nové téma. Téma, kterému se všeobecně říká šikanování. Patnáctiletý Libor Kolman odchází do učení. Přes týden žije v internátu a jako citlivý chlapec z vesnice, kterému se stýská po domově, se stává terčem posměchu a útoků ostatních kluků, kteří si z něho dělají sluhu i otloukacího panáka… Liborovi se logicky v učení nelíbí a chce odtud. Naráží však na nepochopení vychovatelů, ředitele, rodičů, a tak řeší neúnosnou situaci krádeží, která mu sice vynese vyloučení z učiliště, zároveň však také přísný, podmínečný trest! Těžištěm hry je otázka chlapcovy individuality, proti níž stojí nepochopení dospělých: Libor miluje koně a venkov, ale dělá vinou spolužáků v nesnesitelných podmínkách strojařinu… Tedy problém praktické realizace rozhodnutí a cítění patnáctiletého Libora proti mocnějším institucím, kterými je člověk nutně v moderním světě manipulován (rodiče, internát aj.), někdy i s negativním dopadem. Motiv šikanování pak dodává základnímu půdorysu hlubší dimenzi a převažuje pomyslnou misku vah, symbolizující pravdu a právo rozhodovat o Liborově osudu. Bez tohoto motivu by šlo o diskutabilní, nikoliv jednoznačně řešitelnou otázku, avšak v naznačených konkrétních souvislostech jasně vyplývá závěr, že i u tak mladého člověka je třeba respektovat jeho tužby a zaměření, abychom od něho mohli vyžadovat prvotřídní výsledky. Autorovi se podařilo znamenitě vystupňovat mašinérii, jež chlapce přivedla k zoufalému činu. Příčiny jsou dány povahovými rysy a schopnostmi postav, na které je ve hře také položen největší důraz. Liborova vychovatelka Irena, mladá dívka, která nemá o práci hlubší zájem, nemá k ní ani sebemenší vztah a zabývá se především osobními věcmi, se nesnaží zjistit, proč se Libor projevuje negativně, proč z internátu utíká do samoty, proč tolik touží po domově. Nedokáže se mu přiblížit, pochopit jej, mechanicky vykonává profesi a na otázky kolegy Ondřeje odpovídá: „Já mám taky problémy, ale kdo pomůže mně?“ Svůj apriori odmítavý přístup k chlapci a tudíž k práci, korunuje tím, že požádá vedoucího vychovatele Plachého, aby Kolmana nechal vyloučit. Tedy postava, která se nedokáže a ani nechce citlivě dívat pod jevový povrch, nerespektuje statut povolání a bez dokonalé objektivní znalosti se odvažuje rozhodnout. Obdobným jen ještě vyhraněněji negativním, a proto méně věrohodným (neobjeví se jediná kladná kompenzace) typem je Plachý, jenž bezmyšlenkovitě hází Libora přes palubu, a tak se Ondřej jako člověk, který se snaží rozumět a chápe chlapcovu potřebu rodinného zázemí, ocitá na opačné straně barikády. Postava Ondřeje nevyznívá jednoznačně kladně: jeho chování je dosud trochu „klučičí“ a v malichernostech vypadá proti Ireně nedospěle, ale snad právě proto, že v něm zůstal ještě kousek kluka, umí pochopit, nevtíravě si udržet autoritu a budit důvěru. Ne náhodou tedy přišel jeden z učňů právě za ním, aby mu sdělil otřesná fakta o šikanování Libora. Veledůležitou postavou je ředitel, mírný a zjevně rozumný muž, jenž se proti Ondřejovi, jenž hájí Libora jako individualitu, postaví v tomto kontextu demagogicky vyznívající otázkou, jejíž pomocí z pozice „vyšších zájmů“ vychovatele zastraší a umlčí: „A co zájem společnosti?“ To je výrazný, modelový motiv! Nejednou se každý z nás s obdobným výrokem setkal, přestože všichni víme, že zainteresovaný člověk, který dělá s chutí, dokáže být pro společnost několikanásobně užitečnější. Pracuje poctivěji než Irena nebo Plachý. A tu se Irena dokonce bez ostychu Ondry zeptá: „Můžeš mi říct, proč to vlastně děláš?“ Zajímavé jsou i epizodní postavy rodičů, kteří jsou vlastně rádi, když je chlapec z domova a výchovu, s níž si údajně nevědí rady, nechávají plně na škole. Nepochopením a nezodpovědností také podepíší chlapcův ortel. To podstatné a nejpůsobivější vyplývá tedy již z literární podstaty hry. Pavlína Moskalyková však odpovídajícím obsazením a přesným vedením herců, kteří se odměnili dobrými výkony, dokázala dát textu adekvátní tvar. S herecky méně zkušeným představitelem Libora Martin Vanek nasnímala emotivně vzrušené sekvence a zejména detaily tak, že chlapec, charakterizovaný jako nesebevědomý člověk, neustále uhýbá pohledem, sklání hlavu. Vyhnula se tak neautenticky působícímu momentu a chytře dokreslila typizaci hrdiny. Za zmínku stojí i „kulisu“ prostředí vytvářející scény s kouřením na záchodech, s historkami o holkách, popsanými dveřmi na WC – a v neposlední řadě i užití hovorového jazyka, často dokonce obecné češtiny. Mladá režisérka tedy ukázala, že nezapomněla na nedávná školní léta a poznanou empirii použila funkčně v náznaku prostředí. Nanejvýš funkční a cílevědomá byla i volba sugestivního hudebního doprovodu, zvláště ve chvílích, kdy tak tvůrci zdůraznili Liborovo niterné rozrušení (za příklad poslouží hned úvodní sekvence chlapcova loučení s vesnicí, podtržená ještě vizuálním navozením pocitu smutku – koně, zasněžená příroda…). Obsažný dialog, gradace a návaznost scén, dokonalá znalost prostředí a tím vysoká míra autenticity, a hlavně otevřenost potřebné výpovědi tvoří nejpodstatnější skladebné prvky tohoto přínosného díla. Závěrečné titulky, které uvádí rozsudek nad odsouzeným Liborem, způsobí mrazení v zádech, uvědomíme-li si totiž, že vychovatelé Irena a Plachý, kteří jednali v rozporu s lidskými vztahy a tedy v zásadě protispolečensky, zůstali nepotrestáni, přestože jejich míra lhostejnosti a egoismu je trestuhodná. Potřebnost podobných her plyne z prostého faktu, že Irena a Plachý nejsou jediní a při působivém, tedy kvalitním ztvárnění může hra leckoho přimět k zamyšlení nad okolními problémy a vztahy, ale i k sebeanalýze. ŠMÍDMAJER, Miloslav. [i]Případ Kolman.[/i] Scéna. 1986 [24. září], roč. 11, č. 19, s. 5. [upraveno]