V Sylviině městě

„Tento film touží divák zhlédnout opakovaně,“ napsal Ray Bennett v časopise The Reporter. Nemýlil se. Šestý snímek Josého Luise Guerína je bezpochyby natolik enigmatický, že ho máme chuť vidět znovu. Buď pro jeho estetické charizma, jemuž můžeme podlehnout, nebo divák zůstal napoprvé naprosto ztracen a potřebuje v díle hledat cestu. Sám režisér si k jeho obsahu napsal následující poznámky: „Mladík sleduje dívku. Pokouší se zachytit tajemství její tváře, jejího gesta. Dívá se na jinou a na další; je jako snílek, jako malíř či filmař hledající herečku. O mladíkovi nic nevíme, a on se tak zhmotňuje skrz všechny a všechno, na co pohlíží. Zároveň se skrz jeho pohled mění realita.“ V Sylviině městě představuje asi nejslavnější snímek španělského filmového básníka. Ani v tomto případě v něm důležitou roli nehraje příběh, film se naopak řadí mezi díla s tzv. vyprázdněnou narací. Bezobsažná dramatická zápletka však znamená o to více vrstev v obrazové abstrakci. Významný filmový historik David Bordwell Guerínův počin chápe jako dobře strukturované dílo a v textu uveřejněném na svém blogu upozorňuje na fakt, že V Sylviině městě reprezentuje reflexi filmu o sobě samém. Neboli film, který vidí sám sebe. Film vlastně tvoří hlavní téma tvůrčí trajektorie hispánského solitéra Guerína. Při sledování jeho díla jsme odkázáni na vlastní schopnost vnímat, domýšlet si a představovat – jinými slovy výsledný snímek se utváří mnohem více v naší mysli než na plátně. Někdy zdánlivě nekonečné procházení Sylviiným městem v sobě kříží bohémské bloumání a zoufalé hledání stínu. Vzhledem k tomu, že film je z hlediska vlastní technologie sám o sobě stínohra, naše vnímání kinematografického díla je založeno z velké části na sugesci, na víře v pravdivost toho, co vidíme. A v tomto ohledu nám Guerín vychází bohatě vstříc. David Čeněk Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017