Generál Nil

Generál Fieldorf, přezdívaný „Nil", byl vůdčí osobností protinacistického odboje v Polsku, po válce se však stal obětí komunistických politických soudních procesů a roku 1953 byl popraven. Historický snímek zachycuje poslední roky jeho života. Film má připomínat i hrůzné praktiky politických procesů. Ryszard Bugajski, režisér snímku Generál Nil, se proslavil mnoho let zakázaným snímkem Výslech (Przesłuchanie, produkce 1982, premiéra 1989), který na svou dobu velmi otevřeně popisoval praktiky komunistické státní bezpečnosti a vězeňské služby stalinské éry. K tématu se pak po letech vrátil a připomněl osud generála Emila Augusta Fieldorfa alias Nila, jedné z obětí komunistických politických procesů. Generálův smutný konec připomíná osudy Rudolfa Slánského a Milady Horákové či maďarského premiéra Imreho Nagye, jehož příběh představila Márta Mészárosová ve filmu Nepohřbený muž (A temetetlen halott, 2004). Generál Nil byl v průběhu 2. světové války legendárním vůdcem Velitelství diverzních sil polské konspirační Zemské armády. Jako velitel měl na například starosti úspěšný atentát na generála SS a „Varšavského kata" Franze Kutschera v roce 1944. O rok později byl Sověty uvězněn a v gulazích na Uralu strávil přes dva roky. Po návratu do Polska skrýval svoji identitu a snažil se vést klidný rodinný život. Přesto byl v roce 1950 uvězněn polskou státní policií a ve vykonstruovaném procesu odsouzen. Nepomohla ani žádost o milost, adresovaná tehdejšímu předsedovi Rady ministrů Bolesławovi Bierutovi. Generál Fieldorf byl 24. 2. 1953 popraven. Jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů předvedl v roli generála Olgierd Łukaszewicz. Jeho Nil je člověk ušlechtilý, tvrdý a čestný, což odpovídá i reálnému historickému popisu. Jelikož se na scénáři filmu podílel i hercův syn Krzysztof, lze usuzovat, že role generála mu byla doslova „psána na tělo". Łukaszewicz dokázal přiměřeným hereckým projevem ztvárnit člověka nejen vojensky statečného, ale v některých scénách i přirozeně lidského a citlivého. Generál Nil odpovídá ve všech ohledech žánrovému vymezení díla a představuje takvěrnou rekapitulaci historických událostí. Tomuto záměru jsou přizpůsobeny i další výrazové filmové prostředky, jako jsou například detailně propracovaná mizanscéna, početný kompars, věrohodné kostýmy a velkolepá hudba. Škoda že se česká kinematografie nemůže pochlubit filmem, který by stejně kvalitně připomínal osudy některých českých obětí politických procesů z 50. let minulého století. Petr Vlček, LFŠ 2014