Hlídač

Dvacítku panu Hrzánovi, hlavně za ten hrozný smích, u kterého jsem se opravdu bavil. Ale jinak šlo o nudný snímek, plný hluchoty a náznaků. Možná v tom někdo něco našel, mne však snímek ani na tento druhý pokus ničím nezaujal. A to mám pana Hrzána v oblibě.

Viděl jsem tento film jako asi 15-ti letý a už tenkrát mě lehce zaujal a včera jsem si to zopakoval.Hodně netradiční film,chvílema úsměvný,jindy vážnější.Co však je nepřehlédnutelné je herecký koncert Jiřího Hrzána!

Lidé jsou krutí a zlí. Být tak strážcem majáku! Tam bych jim ukázal, že nejsem neschopný hlupák bez odvahy! V této vynikající filmové studii děsivého dna lidské povahy není žádný kladný hrdina. Pochopitelně. Mimo to jsem si povšiml ještě jedné neméně znepokojující vlastnosti onoho vzorného občana a milujícího synáčka bachaře Vildomce: dokud byl plný dětinské dobroty k lidem, trápil krutě zvířata (svého psa a ptáčka v kleci), ale jakmile ze své lidumilnosti prohlédl a začal být zlý na lidi, odpláceje jim, hned už nesl láskyplně kostičky pejskovi, kterého ještě včera nemilosrdně týral bitím. - No, vlastně je to docela logický závěr, a to nejen tohoto zdařilého dramatu. Snad jsou to dokonce jakési spojené nádoby. A mně bylo líto, že už je mu konec. Pokračování životních osudů takto přerozeného Pepíčka Vildomce by bylo zrovna tak zajímavé a podnětné. Být tak strážcem majáku!

Velmi příjemné překvapení. Málo známý a patrně nedoceněný film režiséra Ivana Renče, ve kterém exceloval Jiří Hrzán. A co je překvapivé, nebylo to v komediální, ale vážné dramatické roli lehce úchylného vězeňského dozorce, který má respekt ze svých svěřenců - vězňů a tak si své frustrace vybíjí na nevinném tvoru, svém psu. Ale vše má své meze a tu následnou mentální přeměnu zvládl po herecké stránce Hrzán geniálně.