Mít někoho do deště

Zatímco spousta bakalářských nesmyslů by se dala smrsknout do pětiminutovky, tenhle příběh by si zasloužil natáhnout klidně na hoďku, s lepší pointou a větším prostorem pro Petra Čepka. V detailech zaujaly dva momenty, jednak realistické ztvárnění, jak jeden ten chlapec dostal slušně nakopáno do koulí a potom Čepek s cigárem v houfu dětí na chodbě školy.

slabé, neuzavřené, prázdné, jen s místy zajímavým řešením melancholických vnitřních pocitů ústředního hrdiny je dnes s odstupem mnoha let drobné dílko mít někoho do deště. škoda, že příběh mít někoho do deště jaksi končí či nekončí někde v půli, jakoby došel dech i nápad jak to celé uzavřít. diskutabilně lze hodnotit i výkony dalších hereckých představitelů ve snímku mít někoho do deště a tak vyjma autorské invence; energie, s níž se tvůrci do realizace pustili si ten další bodík zaslouží jen chvílemi reálné zachycení života v období socialismu v naší republice. v konečném součtu se tak film mít někoho do deště ocitá jen v nejnižší třídě děl z dějin kinematografie, kde však ke zde výše uvedeným kladům bude patřit k té lepší polovině.

Televizní miniatura nadhazuje otázky o tom, jak se věci zdají, než jaké skutečně jsou. Téma by zasluhovalo více rozvést, film vypadá, jakoby končil někde v polovině.