Věčný Žid

Během druhé světové války byl film "Der Ewige Jude" součástí německé propagandy proti příslušníkům židovského národa. Jedná se o jeden z názorných prostředků, na kterém lze demonstrovat přípravu holocaustu nacistickým režimem. Film je tedy považován jako část propagandistické přípravy na tzv. řešení židovské otázky. Věčný žid podněcuje nenávist proti Židům, které zobrazuje jako sociální parazity s destruktivním vlivem na společnost nejen ve světě, ale především v Německu. Proto je tento film v mnoha zemích (včetně ČR) zakázán. Film může být promítán pouze na uzavřených vědeckých seminářích za splnění předem daných podmínek a musí být doprovázen vysvětlujícím komentářem. V Německu se toto omezení týká asi 40 filmů, které vznikly v období 1933 – 1945. Věčný Žid je označen jako dokumentární. Ve skutečnosti se však nejedná o dokument, ale o propagandu obsahující zmanipulované skutečnosti, polopravdy či tvrzení nezakládající se na pravdě. Historiky je však považován jako jedno z největších děl kinematografie. V období Třetí říše se promítal ve dvou verzích: 1. verzi pro dospělé 2. verzi pro děti (byla promítána od 16 hodin a neobsahovala scény rituálního podřezávání dobytka a scény kde Karel vystupoval nahý) Taktika snahy o "odlidštění" nepřítele: "znázornění lidí, kteří už nejsou lidmi, nýbrž zvířata nebo obtížný hmyz, který může být a MUSÍ být zničen." (citace: Jiří Klement) Tento antisemitský propagandistický film byl zhotoven roku 1939 na příkaz ministra propagandy Josepha Goebbelse. Po skončení války označil režisér Fritz Hippler film jako „Negaci všeho lidského a humánního“. Při jeho premiéře dne 28. 11. 1940 hovořil však v této souvislosti o „symfonii odporu a hrůzy“.