Buffalo Soldiers: Odvaha a přátelství

Při splnění určitých předpokladů to mohl být zcela výjimečný film. Prvním v řadě je vyškrtnutí celého děje odehrávajícího se v přítomnosti, jejíž závěrečná část, setkání po čtyřiceti létech, aspiruje na jeden z nejtrapnějších filmových konců (doteď vedl Spielberg s filmem „Zachraňte vojína Ryana“). Také by to chtělo zhustit děj z minulosti, vystřihnout scény pochodů odnikud nikam a zkrátit zbytečné, nic neříkající, debaty ve vesnici. Ten románek a kecy o budování lepších zítřků si mohli také odpustit, z toho byla cítit „černoština“, spíše afroameričtina, na sto honů. Na škodu by nebylo přepsat celou postavu mírně retardovaného (co dělal v armádě?) černého cvalíka. Udělat z něj obyčejného vojáka, který by k sobě při útoku neměl přivázanou desetikilovou kamennou hlavu a nekvákal nesmysly. Toliko ke scénáři. Aby nebyl divák na pochybách a bezpečně poznal kdo je kdo, tak pokaždé, než se na scéně objeví němečtí vojáci, předchází detailní záběr na výložky a na označení příslušnosti k jednotce. Zřejmě pro méně všímavé diváky co nepoznají černocha od bělocha. Angažování trpaslíka na pozici hlavního kameramana také nepovažuji za příliš vhodné, jinak si nedokáži vysvětlit přemíru záběrů z podhledu, takzvaně od podlahy. Poloviční člověk, poloviční plat. Podle toho to taky vypadalo. Vyměnit kameramana. Hudba doprovázející scénu ve které se německá jednotka chystá na útok by se spíše uplatnila při pohledu na masivní útok čítající statisíce voják. Vyměnit skladatele. Také by mohl někdo hercům vysvětlit, že od pasu se střílelo tak akorát kolty na divokém západě a režisér by si měl uvědomit, že civilisté nepobíhají při probíhající bitvě bezcílně ulicemi, ale že jsou většinou schovaní. Vyměnit režiséra. Při splnění těchto podmínek, a dalších sta věcí, by se mohlo jednat o kvalitní snímek. Vskutku. Což by ovšem znamenalo natočit úplně něco jiného, a jinak. Abych náhodou nevzbudil dojem nějakého nespokojence, kritika a kverulanta, beru na vědomí, že režisér Lee je patrně zcestovalý, neboť ví, že se v Itálii mluví italsky a němci mluví německy, což je spolu se zobrazením rasismu v americké armádě, snad jediným kladem filmu. Tématem jde o obdobu francouzského, nesrovnatelně lépe a kvalitněji podaného, filmu Den vítězství (r. R. Bouchareb, 2006). Mimo film „Když utichly trumpety“ jsem prozatím neviděl americké zpracování druhé světové války v Evropě který by vyhovoval mým poměrně nízkým nárokům a představám o dobrém filmu.

Kuuurva, negře, to byl ale zatraceně dlouhej film! A to jsem ho viděla jen půlku.... Takhle jsem se nenudila od Kuvajtu napadení - nepřehledné, ukecané nic a jediným zázrakem je tady těch ovčích 69%.