"Píseň písní", román
Hermann Sudermann, byl jedním z nejčtenějších děl německé literatury. Jeho obsah: kariéra mladé dívky, která je nesena osudem z venkovské chalupy do malého knihkupeckého krámku své tety ve velkoměstě, odtud do ateliéru mladého umělce, do feudálního hraběcího zámku a konečně do velkoměstského nočního podniku.
Tento příběh tehdy dojímal tisíce žen po celém světě. Dočkal se tehdy překladu do dvaceti sedmi jazyků světa a samozřejmě, že i do češtiny. Děj románu se plně shodoval s jeho filmovou podobou a režiséru
Rouben Mamoulian se podařilo přenést šťastně přes některé zcela náhodné obrazy děje a vyzvednout pravdivě realistický charakter díla.
Marlene Dietrich byla představitelkou hlavní role. Marléne Dietrichová byla herečkou neobyčejné šíře hereckého projevu. Tento film se lišil od jejich předchozích děl svou vírou v čistou a velikou lásku, i tím, že Marléne Dietrichová v něm poprvé nehrála ženu z velkého světa ani z polosvěta, nýbrž prosté venkovské děvče. Proto režisér
Rouben Mamoulian se vzdal efektů veliké výpravy a postavil celé dílo na psychologické linii jejího vnitřního vývoje. Proto použil také, kde to děj připouštěl, rámec nádherných exteriérů, odpovídajících povaze hrdinky. Zejména pak scéna počáteční, ve které odchází Marléne Dietrichová kvetoucí alejí z venkovského hřbitůvku a nebo scény výletu do hor se záběry horských svahů, porostlých vysokými travinami byly nezapomenutelné.
Tím vším vytvořil Rouben Mamoulian rámec pro nový typ hereckého výkonu Marléne Dietrichové. Měla klasicky krásnou postavu, pokud se dalo věřit soše, které prý stála modelem. Že prý ano. Neboť úkolem vytvořit tuto sochu, byl tehdy pověřen italský umělec
Salvatore Cartaino Scarpitta, který se "vyznamenal" a "proslavil" obrovskou jezdeckou sochou
Benito Mussolini. Kdepak asi toto dílo je? Raději zase k Dietrichové: herecky byla u ní nejcennější hra jejího obličeje. Za pomoci výrazných očí odehrává se na něm celá stupnice nálad a citů. Začíná to tichou skromností sirotka ,následuje mesiášská víra ve velikou lásku, probuzení dívčího studu, kdy na nahém těle modelky pocítila palčivost pohledu milujícího umělce, zahořklost sebevlády při laskání nemilovaného muže, světácké svůdnictví barové zpěvačky, podbarvené utajovaným smutkem. Ač film patřil k americké produkci, byl nejen v oblečení, ale také i ruchem berlínských ulic stylově zachycen život v posledním desetiletí devatenáctého století v Německu.
V souladu s klasičností románové předlohy byl hudební podklad filmu vybrán ze skladeb klasické hudby. Ve filmu zazněly skladby tu
Ludwig van Beethoven, Mozarta, Haydna a Bacha, ale i dalších německých klasiků jako Schuberta, Mendelssohna a Wagnera a konečně i něco ze slovanských luhů Čajkovského a Chopina. Tito klasici a romantikové byli základem celé hudební partitury filmu s vyjimkou jednoho songu s názvem "Jonny", který složil Friedrich Holländer, mimochodem to byl skladatel písní z filmu
Modrý anděl.
