Na starobylém mostě Pont-Neuf potkává mladý malíř Jacques krásnou Martu, která chce spáchat sebevraždu z nešťastné lásky. Podaří se mu vymluvit jí tento záměr a navážou nevyrovnaný vztah. Aktualizovaná verze Dostojevského, která neztratila nic ze své filozofické hloubky.
„Nejsem spisovatel, nejsem intelektuál. V sedmnácti letech jsem nepřečetl ani jednu knihu a dodnes nechápu, jak jsem složil maturitní zkoušku. Co jsem tehdy v životě nasával, nebyly myšlenky převedené do slov, ale pocity. Hudba, výtvarné umění - formy a barvy - byly pro mne pravdivější než všechny myslitelné knihy. Román mi v té době připadal jako fraška. Později jsem po nich tak toužil a vrhl jsem se na Stendhala, Dickense, Dostojevského a zároveň na Mallarmého, Apollinaira, Maxe Jacoba, Valéryho, Montaigne a Prousta. Myšlení, jazyk - to mne zázračně zasáhlo.
Je dobré dostat se k lidem a věcem přímo, bez cesty skrz knihy. Nicméně i přesto mi literární předloha jako základ vždy ušetří spoustu času. Proč by měl být původní scénář napsaný rychleji než román? A konečně snadněji se s budoucím producentem shodneme nad románem nebo nad povídkou, zatímco ohldně scénáře riskuji, že ho budu psát nadarmo, protože ho někdo nepochopí nebo se někomu nebude líbit."
„Věřím Dostojevskému, protože věřím v city. U něj je vše bez výjimky přesné. Nedovolil bych si dotknout se jeho velkých románů, které jsou krásné svou dokonalou formou. … Možná ty dvě povídky Něžná a Čtyři noci jednoho snílka nedosahují této dokonalosti. Jsou snad i odfláknuté, což mi ale umožnilo, abych je mohl bez studu použít."
Robert Bresson
V tomto více méně optimistickém a mírně ironickém filmu se zračí i jisté autobiografické prvky, jako třeba Paříž v květnu 1968. Tehdejší změna morálky a úloha mládeže ve společenském dění se do této volné adaptace literární předlohy Bressonova oblíbeného autora otiskly samozřejmě spíše ideově. Záběry, jak je zde režisér koncipuje, vyjadřují jistou něhu a pochopení pro oba hlavní hrdiny. Podmanivé obrazy Paříže mají také své kouzlo a bressonovsky osvětlené lodě, plující pod mostem, cituje Léos Carax ve svém filmu Milenci z Pont-Neuf (Les Amants du Pont-Neuf, 1991). Jde také o jediný film, pro jehož vizuální koncepci se Bresson nepokrytě inspiroval výtvarným uměním. Tvrdil, že myšlenka té vhodné barevné kompozice přicházela často na základě improvizace. A druhým důležitým aspektem je inspirace u Cocteaua a jeho poetiky věcí, jež vychází z premisy, že věci kolem nás obsahují něco z nás samých.
David Čeněk, LFŠ 2014
