Příběh dívky Mušky, jejíž citová deprivace ji uvrhne do náruče pytláka Arsena, je adaptací novely Georgese Bernanose. Nicméně tento nahodilý vztah jí nemůže pomoci, aby se vytrhla z prostředí plného zloby, průměrnosti, zbabělosti a závisti. Film je prost psychologie, je jako filmové zátiší.
„V tomto svém filmu nepoužívám herce ani neprofesionální herce. Oni mi stojí modelem, jako bych byl malíř nebo sochař. Když je výběr takového modelu správný, psychologie se již objeví sama a já ji jen podle potřeby budu měnit."
„Film Muška zdůrazňuje krutost a bídu, k níž jsme vědomě slepí. V A co dále, Baltazare jsem viděl protest vůči krutosti, hlouposti a smyslnosti. Tak to prostě ve mně je, nechci nikomu dávat lekci. Nejsem někdo, kdo by napravoval omyly. Krutost je všude kolem nás: ve válkách, v mučení, v táborech, v případě mladých vrahů starých lidí. Oscar Wilde ve své korespondenci napsal něco v tom smyslu, že každodenní krutost je pouhopouhá hloupost, je to nedostatek představivosti."
„Mušku jsem připravil za osm dní. Řada lidí mi říká, že jde o jakési pokračování A co dále, Baltazare. Je to možné, ale nebylo to mým záměrem a ani jsem to nechtěl. V každém případě mi literární předloha poskytla nebývalou tvůrčí svobodu. Usnadnila mi přemýšlení o věcech a umožnila mi pochopit, že je třeba hledat nikoliv podobnost, ale rozdílnost postav."
Robert Bresson
Snímky Muška a A co dále, Baltazare tvoří v Bressonově díle diptych, tedy jejich propojení je ideové a formální, nikoliv dějové. Oba příběhy se odehrávají v prostředí jakéhosi městyse, jehož obraz je poskládán z figur modernistické kinematografie 60. let. Podobnost mezi oběma filmy je pozoruhodná, přestože za kamerou nestáli stejní lidé. Například způsoby filmování domu, v němž bydlí Muška, a školy v A co dále, Baltazare jsou v podstatě shodné. Jsme svědky velmi podobného, ne-li identického způsobu snímání. Samozřejmě již samotná ideová podobnost příběhu nebo postav, kdy tulák Arnold je zde pytlákem Arsenem, kterého hraje povoláním zedník, je do značné míry určující. Tragičnost osudů hlavních hrdinek je také neobyčejně výrazná. Je obtížné určit, zda ještě v nějakém svém filmu dosáhl Bresson větší preciznosti a výmluvnosti než v případě Mušky. Bezpochyby už nikdy necitoval tolik sám sebe, ačkoliv Peníze jsou jistou syntézou všech jeho postupů a přístupů. Nicméně Muška je figura, která vyvrací jakoukoliv předurčenost. Například nemluvně je vidět ve svém utrpení a ve své nahotě, přičemž v jedné scéně se vedle něj objeví slovo FRAGILE (křehký), proto jsou dialogy omezeny na minimum.
David Čeněk, LFŠ 2014
