Ta anebo žádná jiná

"Ta - anebo žádná jiná". Tak tento tajemný, neotřelý a originální název patřil filmové operetě z režisérské dílny Carl Froelich, kterou pozvedla nad průměr Gitta Alpar svým hereckým, ale především pěveckým výkonem. Tato pěvkyně byla naprostou vládkyní svého hlasu, jíž i koloraturní hříčky byly vážnou uměleckou záležitostí pod maskou šťastných úsměvů. Mnohé biografy, které byly již vybaveny moderní aparaturou, daly divákům zapomenout, že zde šlo o film, a ty zcela pohltila hra báječných hlasových zvonků této umělkyně. Režie pěvkyni umožnila vyniknout, dávajíc jí možnost odzpívat nejen několik písniček ze skladatelské dílny brněnského rodáka Otto Stránský, ale také do děje vsunula i kus Traviaty. Tento děj je však docela podle zákona operety: Oba nápadníci trůnu nějakého zámořského (dřív bývalého balkánského) knížectví se zamilují do operní pěvkyně. Oba jsou takoví budižkničemové, ale jeden z nich je přece jenom ve své zamilovanosti výbojnější a vynalézavější a k těmto vlastnostem, aspoň v popisované době, nebyla ženská srdce nepřístupná. Přimícháno je zde do děje i trochu palácové revoluce a nepodařený puč, intriky mezinárodního finančníka o získání petrolejové koncese - a když už autoři rukopisu za součinnosti režie rozdávali satirické šlehy nahoru a dolů, nevynechali ani demagogického řečníka, jehož typ si Paul Otto jistě dobře obkoukl mezi salónními táborovými revolucionáři. Max Hansen ze svého princovství ukázal co nejméně - a udělal dobře, zachránil tak sympatie svému milovníkovi, na něhož se, bohužel, nemůže postavou trochu vytáhnout. Z operetně režijních nápadů bylo dobrou novinkou nástup herecké společnosti, zavítavší do knížectví Marana. Výprava zabrala u tohoto filmu hodně zeširoka: nescházel ani vůl pečený na rožni při lidové slavnosti.