Na dva západy

Titulky uvádějí herce v pořadí, kterému ne zcela rozumím. Snad že Antonella Lualdi byla hostem z Itálie, tak jí připadlo první místo (Belmondo až na šestém místě? Asi ještě málo hvězda, přitom hrál docela velkou roli). Ostatně úkolem Antonelly Lualdi bylo být především krásná, což jako ano. Všechny tři holčičky (kromě Antonelly Bernadette Lafont a Jeanne Valérie) se celkem snaží, ovšem suverénně je válcuje o generaci starší předválečná hvězda Madeleine Robinson, šarmem, výkonem, nejednoznačným vyzněním postavy. Belmondo již tady naznačuje své pozdější role rozšafných hejsků (ovšem je dost napotlamě, jako všichni ostatní). Atmosféra ano, zajímavé rozmístění postav na šachovnici psychologického dramatu taky ano, dějově ale docela nuda. Jedno z přelomových děl francouzské nové vlny? Možná tehdy, dnes průměr.

Klasika francouzské detektivky tzv. nové vlny polemizující mezi uměním, literárním pojetím a snad i kapkou noir. Velký dům s rodinou, kde to funguje poněkud ledabyle, a kde jsou vzájemné vztahy na pomezí skromnosti, nenávisti, rodinných a majetkových záležitostí. A v takovém prostředí dojde k vraždě. Dramatický příběh je velmi dobře natočený a hereckými protagonisty zahraný. Charaktery postav jsou ve své podstatě dobře vyobrazeny a jisté divadelní rozpoložení dialogů a herectví tomu dodává na atraktivitě. Zní to divně, ale vražedná scéna je to nejlepší, co tu je k vidění. Příběh se musí velmi pečlivě sledovat k pořádnému uchopení dějové linky. Polemizuje se, že se tímto filmem dokonce inspiroval i samotný Alfred Hitchcock, ale těžko posoudit. Snímek je kromě scénáře a pojetí zohledněn i po obrazové stránce. Na každičký detail byl brán ohled a tak je každičké filmové okénko skutečně jako obrázek. Nejen strukturou barev, ale i využitím prostoru. Film je dnes už spíše pro náročného diváka, takže neosloví leckoho a upřímně, je to škoda.