Katalin Varga

Mladá žena je nucena i se svým synkem opustit vesnici poté, co vyjde najevo její pečlivě skrývané tajemství z minulosti. Stejně jako v celé tvorbě britského režiséra Petera Stricklanda se již v jeho celovečerním debutu natočeném v Rumunsku odráží tvůrcův obdiv k pokleslým žánrům i k artové avantgardě. V případě snímku Katalin Varga, který je celovečerní debutem britského režiséra Petera Stricklanda, jsou okolnosti jeho vzniku stejně podivuhodné jako výsledná podoba filmu. Režisérovo rozhodnutí investovat dědictví po strýci do natáčení filmu v cizí zemi a bez znalosti tamějšího jazyka dokládá Stricklandovu mimořádnou odvahu, kterou může někdo považovat spíše za nerozvážné impulzivní jednání. Snímek s rozpočtem třicet tisíc liber vznikl během sedmnácti dnů s miniaturním štábem čítajícím pouhých jedenáct členů. Navzdory tomu Stricklandova prvotina získala řadu festivalových ocenění. Zápletka dramatu nepůsobí příliš originálně, neboť vychází z tradičních žánrových atributů (pomsta - vina - vykoupení). Příběh začíná ve chvíli, kdy se rumunskou vesnicí začne šířit tajemství mladé ženy Katalin, které mělo zůstat navždy pohřbeno mlčením. Vystavena odsuzujícímu pohledu svého manžela Katalin opouští se synem Orbánem nejen svůj domov, ale v přeneseném významu i svoji traumatickou zkušenost oběti násilí. Dokáže se s ní ale žena definitivně vyrovnat i po setkání s někdejšími agresory, během něhož se jejich tehdejší role zcela vymění? Žánrově poučeného diváka nečeká z hlediska zápletky prakticky žádné překvapení. Stricklandův film však maximálně těží ze zlověstné fotogeničnosti hornaté a zalesněné Transylvánie. Ta totiž působí jako místo zamrzlé v minulosti, kde se lidé ještě přepravují na koňských povozech, kde ještě věří mnoha pověrám a kde přítomnost mobilu budí zdání nepatřičnosti. S tímto neobvyklým prostředím koresponduje i znepokojivá zvuková kulisa, která jako by rezonovala s podprahovým chvěním mysli hlavní protagonistky. Při vytváření zvukových montáží tvůrci využívají cvrlikání hmyzu, poryvy větru či kakofonii zvonků stáda ovcí. Okolní zvuky se v hudebním podkresu organicky mísí s lidovými písněmi, zastřeným vokálem a elektronickým šumem, což dohromady jedinečným způsobem dotváří pochmurný kolorit odvrácené strany venkovského mikrokosmu. Filip Lucinkiewicz LFŠ 2015