Pan profesor Hannibal

Jmenoval se Béla Nyul a učil dějepis na malém městě. Věnoval se pouze vědeckému bádání, jeho práce a rodina pro něj byly vším. Všímal si, že kolem něho sílí extremistické hnutí, ale byl bezradný a snad do poslední chvíle doufal, že jeho se to netýká. Byl jen skromným provinčním učitelem. Komu by mohlo vadit jeho bádání, které se zabývalo dva tisíce let starými událostmi? A právě v tom se mýlil, protože jeho za normálních okolností nenápadná (ač vědecky skvělá) a neškodná práce ho „zradila". Někomu vadila jeho domněnka, že Hannibala mohla porazit a vymazat z dějin revoluce. Ve 30. letech minulého století neměli mnozí tohle slovo vůbec rádi, protože jim připomínalo komunistickou revoluci v Rusku. (Nic na tom nezměnila drobnost, že Hannibal žil o dva tisíce let dříve.) Po demagogické interpretaci Nyulovy práce došli jeho nactiutrhači k závěru, že obsahuje skrytou podporu „mezinárodního židovského spiknutí", které mělo být zahájeno právě Hannibalovou porážkou. Pod tlakem zdivočelého davu musí zdrcený učitel všechno odvolat a ještě ke všemu použít absurdní, a přitom nebezpečnou řeč dobové nacionalistické propagandy. („Sám Hannibal by řekl, že Bůh Maďarů je stále naživu!") Není důležité, že Nyul po konfrontaci s davem, který ho najednou zbožňuje, ačkoli ho před chvílí málem lynčoval, přežil. Jednotlivec, nucený odvolat pravdu v niž věří, je už duševně, intelektuálně a lidsky stejně mrtvý. Režisérův občanský postoj a odvaha jsou jako vždy obdivuhodné: jednak konfrontuje Maďarsko s nedávnou nepříjemnou minulostí, jednak si neodpustí evidentní narážky na tehdejší současnost. Komunistický režim v roce 1956, stejně jako nacionalisté v příběhu, se nejspíš bál revoluce (nikoli bolševické), která měla jen krátce po premiéře filmu (že by Fábri už něco tušil...?) skutečně vypuknout. Tento režim zároveň vymyl mozek celému národu (stejně jako ve filmu), především však lidem, kteří se ještě pokoušeli sami myslet. Mítink, kde mají být veřejně pranýřovány Nyulovy smyšlené hříchy, groteskně připomíná stranické schůze v první polovině 50. let, odsuzující „nepřátele režimu". Impozantní amfiteátr v plenéru, kde se veřejné shromáždění odehrává, vyvolává vzpomínku na starověké zápasy a kruté hry, které se tam pořádaly. (A kým jiným je Nyul, utíkající před zuřivým davem, než antickým křesťanem, prchajícím k potěše krvelačných diváků před lvy? Rozdíl je pouze v tom, že diváci a šelmy jsou teď totéž.) Fábriho film je jako vždy varováním: nejen před skutečností, že se kdykoli může opakovat to, co se stalo, ale také před pokusem všech diktátorských režimů rozdrtit a ze společnosti vyloučit volnomyšlenkáře - bez nich se totiž daná společnost rychle mění ve zdivočelé stádo. Mircea Dan Duta, Letní filmová škola 2012