Londýnská řeka

Ožehavé téma terorismu nabízí konfrontaci dvou světů na jednom kontinentu, v jednom městě, ke které jsme přizváni, abychom si i my sami prošli malým testem. Musíme ovšem naslouchat svým myšlenkám a hlavně si je přiznat. Co se nám začne honit hlavou jako první? Tak třeba "no těch tam teda je", nebo "beztak to splichtili v tý mešitě", případně "a že jí teď ten mobil ukradne"... "London River" nás lehce navádí k jisté toleranci, netřeba nenávidět muslimy jako takové, provinil se jen jeden z nich, dva, tři... ne všichni. Na druhou stranu jsme svázáni obezřetností, která je přirozená a naší důvěře se tak příslušníci arabského světa příliš těšit nemohou, první pohled je znevýhodňuje, takoví Baskové nebo příslušníci IRA se v tlačenici mnohem lépe ztratí :-). Mě však mnohem více zaujala další z linií, kterou se film zabývá - jak vlastně známe svoje potomky, co o nich víme, čeho se až můžeme domýšlet?? Je normální, aby o dítěti věděl v podstatě to samé ten, kdo se výchovy prakticky vůbec neúčastnil, jako ten, co s ním žil až do jeho dospělosti? Teď a tady, když je svět tak malý a komunikační prostředky neomezené? Odhadneme, čeho by byli schopní? I o tom je příběh dvou rodičů, jejichž nejistoty, strach a napětí nechává podobně prožívat i nás... Navíc Brenda Blethyn je taková moje britská filmová máma :-)