Okno

Uruguayský spisovatel Antonio Larreta hraje starého mže, jehož tělo zřejmě brzy vychladne, což ale neznamená, že ho nedokáže rozehřát pohled na mladou dívku. Pokorné a optimistické dílo ukazuje, že i poslední dny v životě člověka nabízejí důvody, proč si je užít. Stařičký a na lůžko upoutaný osmdesátiletý uruguayský spisovatel Antonio (hraje ho skutečně sám tento autor, jenž mj. pro film napsal celkem 25 scénářů) očekává u okna své útulné vesnické usedlosti v Patagonii příjezd svého syna - slavného koncertního pianistu, kterého už léta neviděl a který se mu odcizil. Antonio nemůže pomáhat s přípravami na příjezd a okolní svět zkoumá - díky svému handicapu - právě jen díky pohledu ze svého pokoje. Při pozorovaní nádhery okolní krajiny roste jeho nostalgie a vracejí se vzpomínky. Rozhodne se nerespektovat lékařská doporučení a tajně opustí dům. Netuší, že se pomalu blíží jeho konec a přitom neúnavně hledí na tajemný a kouzelný života okolo něj a umanutě dělá vše, po čem zatouží. Proč by měl bilancovat, když mu okolí nabízí tolik možností vyžití? Neblahé vyhlídky zde přirozeně koexistují se slunečnou, ale nikoli naivně optimistickou náladou. A ačkoli to může vypadat banálně, každý hrdinův krok tu zavdává důvod k radosti a stejně jako vrzání dveří či přirozená uctivost mužových blízkých dotváří útulnou náladu díla. Čas utíká, život prchá... katalog 1. Festivalu nad řekou