Mléko strachu

Velmi pomalý film, což potvrzuje velice jednoduchý, lineární příběh, natažený do poměrně dlouhých devadesáti minut, o tom, že psychické problémy hrdinky zemřely s její matkou a ona si to dlouho odmítá připustit, protože znásilněná a v důsledku toho asi i dost netečná a otupělá (což vyplývá z úvodního monologu) matka ji celé dětství dusila svým traumatem (matka je obětí i „viníkem“ – zní to hnusně?). Právě dceřina zděděná otupělost, neschopnost vymanit se z mrtvých vazeb a možná i trochu lenost začít nový, skutečný život, jsou alarmujícími tématy, jimiž film bije na poplach a která pravděpodobně zasáhla válečnou i poválečnou generaci lidí z Peru. Celková pomalost je ještě markantnější s tím, jak opožděně hrdinka reaguje, jak jakoby se strachem z něčeho neznámého váhá s každým krokem vpřed a jak se scény opakují (opětovné otevírání vrat, další a další cesty domů z práce). Navíc chybí finální zvrat, jenž je nahrazen pouze konečným důsledkem chování a jednání ústřední postavy. Toto všechno určitě spoustu diváků odradí minimálně od opakovaného zhlédnutí snímku, což bylo patrné i na usínajícím publiku v sále. Pokud ale zůstanete pozorní a čerství, tak si například všimnete místy nápadité a životné kamery (závěrečný vítr ve vlasech a pohled na moře) a vcelku jednoduché a širšímu publiku přístupné symboliky (shýbnutí se k umírající matce v prologu vs. přivonění si k rozkvetlé květině v epilogu). Ačkoli mi pomalejší způsob vyprávění nevadí, nemám rád samoúčelně rozvleklé filmy, které zbytečně protahují myšlenku a příliš okatě hrají na divákovy emoce (viz taktéž karlovarské Camino). Samoúčelnosti ani okatosti jsem si ale ZDE nevšiml. Měl jsem sice sem tam tendenci zařvat na dívku: „Tak už tam běž, když na tebe volají!“, ale vždy jsem se udržel. Nenudil jsem se a z finále jsem měl navíc příjemný pocit. Nejlepší film (nepočítám dokumentární kousky), jaký jsem letos ve Varech viděl.

Fausta v sebe nosí (okrem iného) bolesti a traumy svojej mŕtvej matky, ktoré sa na ňu preniesli materským mliekom. Ale ja som z Fausty mala pocit, že za sebou ťahá bremeno všetkých peruánských žien, ktoré vo vojne prežili to, čo jej matka. "Mlieko utrpenia, tak voláme všetkých, ktorí sa takto narodili bez duše". A Fausta je naozaj ako bez duše. Zo svojho smútku sa nedokáže vyrozprávať ani vyspievať. Film sa pomaličky ťahá a Fausta sa v ňom krok za krokom posúva od začiatku až po koniec...na jednej strane zúfalá situácia, v ktorej Fauste nikto nedokáže pomôcť na druhej niečo, čo ma hnalo k tomu - zatriasť s ňou a kričať: "Fausta preber sa!!!!"...