Reigo, monstrum z hlubin

Já to beru jako jiný region. Japončíci jsou dodnes hrdí na své císařské námořnictvo, a zřejmě se budou podobné filmy točit do neomrzení. Zrovna tak jejich báje o příšerách podmořských nebo jiných. Mně je nejvíce k smíchu americký commander japonského původu, nalití japonští námořníci plní saké (na palubě válečné lodi v době operace?) a sentimentální zásahy do jinak slabého děje filmu.

To točili amatéři či co. Strašně špatný střih. Strašně špatný děj. Triky k ničemu, herci k ničemu. Prostě všechno špatně.

2. světová válka a japonská bitevní loď Yamato stojí před nepřítelem, který přesahuje veškerou představivost. Obrovské monstrum překvapující hlavně svojí hbitostí. Ne, tohle není Godzilla, tohle je Reigo. Na dobu vzniku překvapuje, jak se s tím tvůrci nepárali. Technické triky, použití modelů a loutek, neobvyklé osvětlení. Zkrátka efekty, jako by to bylo natočeno někdy v sedmdesátých letech. Budiž chvála klasice, ale tady? Vyprávěcí styl je místy trhaný, což kazí plynulosti vyprávění. Herecké výkony typicky japonské, tudíž pro nás jaksi podivné. Podobnost se snímky z Godzillou je nevylučitelný fakt a s tím nic nikdo nenadělá. Inu, nápad to není špatný, ale v takovémto retro stylu to dnes už nikoho neosloví.

S nadsázkou by se mohlo říci, že různá monstra a příšery patří k japonské kulturní tradici, tedy alespoň co se týče kinematografie. Vše začalo filmem Gojira v roce 1954 (r. Ishiro Honda), který měl humanistické, protiválečné a filozofické poselství. Následující filmy tohoto žánru se však již vydaly cestou komerce a postupně se na filmovém plátně, zejména v šedesátých letech, objevovala další monstra, např. King Ghidorah, Radon a později nespočet dalších. S odstupem mnoha let, lze tyto filmy hodnotit s nadhledem a se shovívavým úsměvem. Natáčet však v současnosti tento druh filmů z využitím stejných postupů a triků jako před čtyřiceti léty je značný anachronismus jež působí dosti trapně. Herci v latexovém oblečku monstra, nepříliš zdařilé loutky a filmové triky, které mohly zapůsobit tak maximálně v počátcích filmu. Sice byla využita i počítačová grafika, ale i ta svou kvalitou zůstala na půli cesty, no spíše na začátku. Volba a použití zcela nesourodých záběrů, kde do hraného filmu byly použity záběry z přírodopisného dokumentu a dobové záběry z druhé světové války jen umocňují neblahý dojem. Závěrečný taneček démona doprovázený komentářem je už jen takový bonus, aby divák nezůstal na pochybách, že se jedná o nebetyčnou slátaninu. Kapitolou samu pro sebe je i japonské herectví, jež je poněkud, pro evropského diváka, nezvyklé. Ne každý si k němu najde cestu. Já jsem si ji našel, ale projev herců v tomto snímku byl nestravitelný i pro mne. Všichni, bez výjimky, hráli jak nadopovaní, a sedativem to rozhodně nebylo. O příběhu a dialozích se raději nebudu ani zmiňovat, protože bych musel použít nějaké vulgarismy, což nemám ve zvyku. Jistě je vše možné omluvit nízkým rozpočtem, ale než něco takového, tak raději nic. I přesto, že se asijská kinematografie těší mojí velké oblibě a japoncům většinou nějaký ten bodík přitlačím, v tomto případě konstatuji, že se Reigo-Monstrum z hlubin, svou kvalitou ve všech možných směrech, řadí k tomu nejhoršímu co jsem během svého života viděl.