Hurá za ním

Naprosto infantilní záležitost. Skupina pionýrů nebo návštěvníků přírodovědného kroužku pátrá na vlastní pěst ověšená dalekohledy a s poznámkovými bloky v ruce po ukradeném rysovi. Vlezou do každé cizí zahrady, garáže, a kdyby nebylo zamčeno i do domu. Jejich přemoudřelé průpovídky vedle otřesných hereckých výkonů (kromě pana Menšíka) jsou to jediné, co mi zůstane z filmu v paměti.

Málo akce, nudná zápletka točící se kolem červených škodovek, nepřesvědčivé výkony v dětských rolích, zbytečně moc soudruhování. Jedinou vtipnou hlášku obstaral – kdo jiný – Vladimír Menšík ve scéně se žemlovkou. Líto mi bylo Evy Matalové narvané do postavy z pohledu dětí jakože natvrdlé babičky, která nepozná škodovku. Navíc ve zcela nelogické scéně, kdy zjevně nikoho nečekala a přitom měla nachystanej plech s koláčem se slovy „Já to stejně nejím.“ Škoda, ze základní dvojité zločinecké zápletky se dalo vykřesat víc. Tohle mě ale naprosto otrávilo.

Nic moc. Nudné a hloupé. Tedy moc mne to nebavilo, ale však to bylo určeno dětem, tak do toho nemám co kafrat. Dokoukáno, zapomenuto.

Tedy, žádný velký zázrak tento film není. Dokonce bych jej mezi těmi dětskými považoval za jeden z nejméně povedených. Má však své zajímavosti. Některé jsou smutné, jiné veselé. Role poručíka VB byla jednou z posledních, které vytvořil Vladimír Menšík. Už na něm bylo poznat, že natáčel ve velkých bolestech. Píseň, která se po dobu celého filmu takřka stále opakuje do kola mi časem šla hrozně na nervy. Dětičky ve svých rolích spíše přehrávaly. Příběh filmu sám o sobě moc neodpovídal skutečnosti doby, ve které vznikl. Film je už dnes zajímavý jako dokument doby. Tím také získává svoji hodnotu.