Iluze

Režisér Ljudmil Stajkov charakterizoval svůj film Iluze jako výpověď o [i]„opravdových a slušných lidech, donucených spolupodílet se na cizích vinách, za což platí příliš vysokou cenu, protože prožívají všechno silněji a opravdověji“.[/i] Hrdiny nekonvenčně komponovaného příběhu, situovaného do období deprese po brutálně potlačeném antifašistickém povstání v roce 1923, jsou básník, malíř, jeho modelka – bývalá herečka, a starý venkovan. Film zachycuje intelektuální sofijské prostředí, v němž došlo k výrazné polarizaci názorů, přičemž tu převládly izolacionistické postoje, únik do vnitřní emigrace. Čas však usvědčil všechny „kontestátory“ z této iluze, která ve slovníkovém výkladu znamená omyl a blud, sebeklam, neuskutečnitelnou touhu, zkreslené vnímání skutečnosti. Film pojednává o problémech vztahu skutečnost–umění, a to tak, že proti spekulativnímu, neangažovanému odzrcadlování života v umění staví interpretaci života ve vědomí člověka, velice vzdáleného světu umění – starého venkovana Danila. Jím vytvářené obrazy, inspirované konkrétními a krutými životními fakty, jsou mnohem pravdivější a opravdovější, než jakými se snaží vyjádřit své životní pocity složitě reflektující profesionálové. Děj tohoto náročného snímku se rozvíjí ve dvou, organicky se prolínajících rovinách: v reálné, ukazující sofijský život spřátelené bohémské trojice, jejich starosti a lásky, a v rovině silně stylizované, v níž ožívá Danilova vize zániku zmasakrované vesnice, vize, jež se stává pro malíře inspirací. Na XXII. MFF v Karlových Varech 1980 získala Iluze Hlavní cenu a na XVI. Festivalu bulharských hraných filmů ve Varně 1980 byl odměněn Boris Janakiev Cenou za kameru. Filmový přehled 12/1982