"Koncert na přání".Tento německý film úvodem zavedl protektorátní diváky o několik let nazpět, kdy se Berlín oděl do slavnostního hávu, naplnil se návštěvníky z celého světa , jejichž cílem byl tehdy obrovský sportovní stadión. Nahoře vlají vlajky s pěti kruhy, ale i ty s hakovým křížem, zaznívá olympijská fanfára. Běžec vbíhá s pochodní, zapaluje oheň - nejkrásnější sportovní slavnost je zahájena. A zde začíná příběh, který pak prostupuje celý film.
Mladá dívka Inge poznává tu zvláštní shodou okolností nadporučíka Herberta Kocha, který využije své dovolené k návštěvě olympiády. Mladí lidé se sblíží, ale je tu něco vyššího, povinnost, vlast, čest, odpovědnost, která je na dlouhý čas rozloučí. To je pouze jakási epizoda filmu.
Hlavní role tu hraje samozřejmě říšská branná moc s nádhernými typy opravdových německých synů plných života, odvahy a zlatého srdce. Za hereckou maskou pulzuje tu skutečný život. Bodrý voják, povoláním řezník, což pro německého vojáka bylo jistě nejpříhodnější povolání, který v době své dovolené dovede přes unifomu dát bílou zástěru a postavit se do krámu, pekař, který má drsnou ženu zlatého srdce, mladý učitel, který je na frontě vzorným vojákem a v koutku srdce nosí vzpomínku na svou mladou ženu, která snad právě v tomto okamžiku dává život prvorozenému dítěti. Je tu voják milující nade všechno nesmrtelnou Beethovenu hudbu. A právě on svým uměním zachrání život mnoha kamarádů, kteří ve tmě a v mlze nemohou nalézt své stanoviště, kostel, a teprve hudba varhan je přivede k cíli?
A když nepřátelská střela udeří do kostela, ten, který je svou myšlenkou zachránil, je mrtev? Umíral s úsměvem na rtech s hudbou v prstech. Tento jako všichni ostatní a každý říšský voják, stojí neochvějně (jak jinak) na svém místě. Nezáleží na tom, zda do Španělska nebo do Polska zní rozkaz. Povinnost zní jít, vždyť je to pro vlast boj na život a na smrt. A proto také všude vítězí.
Ó, jak jsou krásné zprávy z domova! Byl to skvělý nápad pořádat koncerty podle přání vojáků. V prostorném vysílacím sále se shromáždila Berlínská filharmonie, přišli nejznámější vídeňští umělci. Hlasatel oznamuje přání jednotlivců i celých útvarů - a hudba letí éterem. Na jednom konci, u přijímačů, poslouchají vojácí, čekají dychtivě na své číslo - a na druhém konci, doma, sedí matky, ženy, dcery i milenky a rovněž naslouchají. Domov a fronta se myšlenkově spojují.
Tak také Inge našla svého Herberta - letce. Celé tři dlouhé roky čekala, než se ozval z kouzelné radiové skříňky hlas, oznamující olympijské famfáry, hrané na přání nadporučíka Kocha, jako vzpomínku na rok 1936. Tak se oba našli. Dojímavé, což? Film sklidil určitě mimořádný úspěch a ani bych se nedivil, kdyby dávalo obecenstvo (určitě jen to německé) častým potleskem své uspokojení.
