Interview

Federico Fellini má několik bytů, ale nejvíc je doma ve své kanceláři ve studiu Cinecittá. Tam také po léta natáčí všechny své filmy, včetně exteriérových scén, zásadně postavených buď v ateliéru číslo 5 nebo v areálu proslulého studia, založeného v roce 1937. O padesát let později natočil Fellini jako hold tomuto malému světu film podle vlastního scénáře Interview. Záminkou k rozvíjení děje je pokus japonských novinářů natočit rozhovor se slavným italským tvůrcem. Místo odpovědi je Mistr zavede přímo "na plac", aby ho sledovali při práci. Tak se protagonisty filmu stávají režisér a jeho štáb, celá ta "velká rodina", do níž se počítají Mistrovi stálí spolupracovníci. Třebaže jsme svědky příprav natáčení přepisu Kafkovy Ameriky (samozřejmě inscenovaných výhradně pro tento film) do děje se zapojuje v jisté fázi i Marcello Mastroianni a jeho někdejší partnerka ze Sladkého života Anita Ekbergová. ještě předtím nám Mistr předvede, jak vypadalo natáčení v Cinecittá v roce I949, kdy sem poprvé vstoupil jako začínající novinář. Humor této zábavné epizody vystřídá nostalgie setkání dvojice ze Sladkého života; mezitím se dělají kamerové zkoušky na Ameriku, hledají se kostýmy, zkrátka jsme neustále přenášeni z reality do iluze a zase zpět typickým způsobem "filmu ve filmu". Interview je především pohled do magické "kuchyně", kde se vyrábějí sny, kde režisér je demiurgem. A je to i vyznání lásky, plné autoironie, ale též typicky felliniovského sklonu k mystifikací a exhibicionismu. Na 15. MFF v Moskvě 1987 byl film vyznamenán Velkou cenou a na 40. MFF v Cannes 1987 získal zvláštní cenu 40. výročí festivalu. Autor/Zdroj: /Filmový přehled Titul Interview svádí k pocitu, že půjde o rekapitulaci a svého druhu závěť. Omyl! Ateliérům Cinecitta, v nichž Fellini již vice než třicet let natáčí, bylo v roce 1987 čtyřicet. Kulaté výročí je důvodem k oslavě. A oslavenec má právo na vzpomínání, nepíše však konfesi. Fellini jednou řekl: „Televize je mor, na který zemře film." Celým svým dílem však tomuto rozsudku vzdoruje. Televize je přítomná jako cosi zrůdného ve filmu Ginger a Fred, ale v Interview je její prezentace jen okrajová. Japonští televizní reportéři chtějí natočit rozhovor se slavným režisérem. Kdy jindy, než při natáčení filmu, kde jinde, než v ateliérech Cinecitta? Pobíhají se svou dokonalou technikou po ateliérech, kladou nesmyslné otázky, chtějí racionalizovat tento velkolepý svět, v němž se zhmotňují sny. Natáčení rozhovoru zde Fellinimu slouží jako záminka, zároveň plní úlohu červené niti, kolem níž se spřádá klubko vzpomínek, zážitků, vjemů a historek. Hned ta první, v níž mladý Federico poprvé navštíví kouzelnou říši Cinecitta, vypovídá o celoživotní lásce, či spíše o posedlosti filmem. Interview je několik filmů v jednom. První, to je mýtus, dobrosrdečný, kratochvilný portrét ateliérů Cinecitta. Druhý vypráví o Felliniho životě v kašírovaných kulisách italské továrny na sny. Třetí připomíná všechny lidi, kteří Felliniho po dlouhá tři desetiletí doprovázeli. Od zrůd a trpaslíků, přes krásné ženy, až po (jak jinak) Marcella Mastroianniho. Čtvrtý film, to je popis pracovní metody, dokládaný na fiktivních přípravách fiktivního natáčení Kafkovy Ameriky. Zda je tuto Felliniho výpověď o sobě možno brát doslovně, to ať si zhodnotí každý divák sám. Jistě však záhy přijde na to, že nejde o hledání pravdy. Hravé střídání obrazů, epizod, aktérů i hudby a kulis, to je veselá, i když také někdy melancholická oslava narozenin. Nejde jen o výročí ateliérů. Je to oslava zrození filmu, každého filmu, který připoutá diváky v křeslech biografů a stínohrou na plátně jim umožní žít tolik životů, kolik si jen mohou přát. Interview nebylo v roce 1987 zařazeno do oficiální soutěže festivalu v Cannes. Přesto mu nadšená porota udělila Zvláštni cenu. Vyjadřovala, stejně jako Hlavní cena MFF v Moskvě z téhož roku, hold umělci a jeho dílu, které je samo tím nejčistším holdem mámivému a opojnému světu filmu. gab Cinema 1991/1/39 Autor/Zdroj: gab/Cinema