Intimní osvětlení

Vedle Černého Petra nebo Hoří, má panenko trochu neprávem opomíjená ukázka československé nové vlny. Úžasný střípek odehrávající se v minimálním časovém prostoru, kde absence zásadní dějové linky není vůbec na škodu. Scéna s přehazováním kuřecích stehen se všemi doprovodnými projevy (záchvat smíchu Věry Křesadlové), to není film, to je život. Stejně tak závěrečná symbolická scéna s vaječným koňakem povyšuje tenhle film do vysokého nadprůměru.

Zlatá šedesátá léta. Mnozí tvrdí, že v tomto odobí vznikaly nejlepší filmy, a to nejen u nás. O tom by se dalo diskutovat. V každém případě na svět přišly vynikající snímky. Každý stát měl svoji "Novou vlnu". Intimní osvětlení je vesměs, až na pár výjimek, obsazeno neherci. Je úsměvným pohledem na obyčejný život obyčejných lidí. Neherci se před kamerou chovají (hrají) zcela přirozeně.

Mám hodně rád tyhlety filmy ze šedesátých let, ať už od Formana, Papouška nebo Passera. Až na nějakou tu výjimku tam většinou hrají samé neznámé tváře, neherci, a já tak mám dojem, jakoby to byli lidé odněkud od vedle. Neznám je, ale přece jsou mě ty jejich příhody něčím známé a blízké. Trapasy běžných dní, jaké můžeme snadno zažít i my.

Intimní osvětlení stojí nezaslouženě ve stínu slavnější homolkovské série. Komické situace vynikají bezprostředností, oproti Homolkovým jsou méně křiklavé i méně kruté. Česká nová vlna mi občas přijde až moc vykalkulovaná, ale tady to neplatí. Hvězdou filmu je pro mě hlavně Jan Vostrčil, jehož děda mlsně pomlaskávající nad mladou Křesadlovou nemá chybu. "Smetana...dědek hluchej. Ale slyšel!"