V souvislosti s Huszárikovým Sindibádem se občas mluvilo o „bezúčelné kráse", „prázdném estetismu" a „vizuálně vytříbené dekadentní mozaice bez poselství". (Zdá se, že do této pasti původně upadl dokonce i Graham Petrie.) Ovšem stačilo druhé (pozornější) zhlédnutí filmu, aby si zastánci podobných názorů uvědomili a přiznali svůj omyl a z kritiků se stali upřímnými obdivovateli tohoto mistrovského díla. Podstatným kontrapunktem ke zmíněnému (zdánlivě samoúčelnému) estetismu je melancholická atmosféra celého příběhu, spojená s motivem neopakovatelných zážitků z minulosti a nadcházejícího konce. Hlavní postava je blízko nevyhnutelné smrti, nejspíš si je toho vědoma a v duchu orientálního fatalismu se s tím do jisté míry i smířila. Ovšem nikoli bez toho, aniž by litovala rozloučení se s životem plným radostí a všech rozkoší, kterých si užívala a jichž si už užít není schopna. (Tím lze vlastně vysvětlit, proč si jak Krúdy, tak Huszárik vybrali hédonistu příslušné národnosti a motivy spojené s Pohádkami tisíce a jedné noci.) A právě Sindibádův pocit melancholie, smutku a lítosti vyvolává ve filmu podrobnou a půvabnou „přehlídku" krásy a rozkoší: jde o zážitky z minulosti, o vzpomínky, nikoli o současnost, představy o budoucnosti nebo čirou libovolnou chuť, touhu a chtíč s nimi spojenou; v mnoha scénách se setkáváme s motivem rozloučení se a odcházení nebo neschopnosti a nemožnosti postavy osvojit si, užít a (v pravém či přeneseném slova smyslu) „strávit" dosud oblíbené rozkoše. (V této souvislosti je velice působivá scéna gurmánského, až „nestravitelného" oběda s vábivými velkými detaily jednotlivých jídel.) Dalším aspektem, který zjemňuje zdánlivě opulentní exhibici lákadel na plátně, ale i melancholické rozpoložení celého příběhu, je Sindibádovo uvědomování si vlastní povrchnosti a neschopnosti hlubších citových prožitků a také výčitky svědomí s tím propojené. (Významnou úlohu tu hraje například vzpomínka na květinářku, která kvůli němu spáchala sebevraždu.) Údajně nahodilý estetismus divákům snad nejvíc zpřístupňuje a zároveň intelektuálně, duševně a lidsky přibližuje autorská emocionální účast a vytříbená poetická stylizace, přítomná prakticky v každém záběru a také na úrovni subjektivního a nekonvenčního střihu, který do (ne)kontinuální narace zasahuje překvapivými, ale velkými působivými detaily přírodních krás (hlavně květin), půvabných ženských těl nebo lákavých jídel. Sindibád zůstává dodnes jedním z nejkrásnějších (nejen) maďarských filmů všech dob, jehož velkolepost je zvlášť působivá právě díky silně emocionálnímu rozměru.
Mircea Dan Duta, Letní filmová škola 2012
