Já, truchlivý bůh

Ale se mnou, dámy a pánové, se mnou to bylo horší a horší. Čím dál , tím víc. Kdybych tenkrát nemněl ten pekelný nápad darovat Janu Apostolkovi, možná, že bych na ni dávno zapomněl. Ale takhle ?

Já jsem vás slyšela, oba. - Co si slyšela ? Všechno. - Dva fernety. Jeden fernet. Byla jsem u tvých dveří. Ty zvíře. - Počkej, počkej, co si slyšela ? Ještě se ptej, ty zvíře ! - Jano, nebij mně. Život mně bije víc. Abys vědela, já jsem ten najnešťastnější člověk na světe.

Ty si mněla pravdu. To je strašně krásná představa, že bychom teď byli spolu. Ale možná, že ještě daleko krásnější je, když o tom oba dva jenom toužíme. Na lásce je nejhezčí ten začátek. S láskou se nemá pospíchat. Možná, že člověk nejvíc miluje zrovna, když po tom jenom touží. - Ale když já tě Adolfe chci. Ano ? - Ano, hned teď.

Ty se na mně zlobíš, viď ? - Ale kdepak ? Ale zlobíš, já vím. Já byla tak hloupá. Prosím tě, promiň mi to ! Víš Adolfe, já nejsem zvyklá hned tak na poprvé, víš ? - Vždyť to je taky správný ! Ne, není. Já jsem si to Adolfe všechno promyslela. Já jsem myslela celou tu dobu na tebe, co sme se neviděli. A ja ti chci dneska udělat radost. - Ty si andílek. Adolfe, ty si mněl pravdu. Když člověk miluje, tak miluje pořádne. Dá všechno stranou a jenom ty svoje city a já jsem se rozhodla, že dneska půjdu k tobě. Pojď ! - To je ohromný.