Maradona

Emir Kusturica natočil dokument o jednom z nejslavnějších fotbalistů všech dob, Argentinci Diegu Maradonovi (nar. 1960), v němž ovšem sám velmi aktivně vystupuje. Se svým štábem nasnímal několik rozhovorů s legendárním hráčem, sledoval ho při různých příležitostech a spřátelil se s ním. Film vznikal v letech 2005-2007, přičemž většina zachycených situací pochází právě z roku 2005. Kusturica nepostupuje lineárně, nýbrž asociativně stříhá útržky rozhovorů podle témat, jež s fotbalistou probírá. Využívá také příležitosti, aby zachytil mezinárodní hvězdu v jejím soukromí, například při oslavách narozenin Maradonovy dcery v nočním klubu. Vedle lehce nahozeného životopisu, včetně návštěvy domku Diegových rodičů v chudinské čtvrti Villa Fiorito na okraji Buenos Aires (s nímž kontrastuje Maradonova honosná vila) a počátků fotbalové dráhy a jejích peripetií, je značná část filmu věnována fotbalistovým levičáckým politickým názorům (s nimiž bohužel Kusturica nijak nepolemizuje), jeho smutné životní etapě, kdy byl na drogách a alkoholu, vztahu k manželce Claudii, která obětavě snášela jeho divoké eskapády a se kterou má dcery Dalmu a Gianninu, i jeho úvahám o všem možném (v jednu chvíli například tvrdí, že jako herec by chtěl být Robertem De Nirem). Z fotbalové kariéry se několikrát připomíná především Maradonův legendární "gól století" v zápase s Anglií na mistrovství světa v roce 1986, jemuž ovšem předcházel gól, před nímž Maradona zahrál rukou. Fotbalista pak prohlásil, že to byla Ruka Boží a dodnes zdůrazňuje, že to byla argentinská odplata Británii za prohranou válku o Falklandské ostrovy. Součástí fotbalových vzpomínek je i vřelé přijetí Maradony v roce 2008 v Neapoli, za niž hrál v letech 1984-91, nebo jeho návštěva v Bělehradě v roce 2005, kde navštívil Kusturicovu rodinu a zakopal si s režisérem na stadionu. - Jádrem "politické" části filmu je zachycení demonstrativní cesty vlakem do Mar Del Plata při příležitosti tzv. Summitu Amerik v roce 2005. Maradona se jako zanícený odpůrce imperialismu a amerického prezidenta G.W. Bushe této jízdy zúčastnil a vystoupil na tribuně po boku Huga Cháveze a Eva Moralese. Diego se zanícením mluví o Fidelu Castrovi, za nějž by prý ochotně obětoval život. Jeho vyprávění je doplněno archivními záběry ze setkání obou mužů. - Maradona hovoří velmi otevřeně o svém drogovém období, líčí, co s ním kokain udělal a co všechno mu způsobil. Dokumentární záběry zachycují situaci, kdy byl převezen do nemocnice a ocitl se v kómatu. - Působivé jsou okamžiky s Diegovou manželkou Claudií, jejíž výraz tváře vypovídá o mnohém. - Kusturica srovnává natočené záběry s výňatky svých filmů. - Zajímavým zpestřením jsou sekvence o Maradonově církvi, založené jeho fanatickými přívrženci, která má svůj svatostánek na stadionu, kde jménem "fotbalového boha" přijímá nové členy a koná dokonce i svatební obřady. Odlehčení přinášejí také animované klipy, v nichž Maradona srdnatě přemůže své politické nepřátele, počínaje samozřejmě Bushem a nekonče britskou královnou. – Oba titulní „hrdinové“ jsou zdatní řečníci a často vedou spíše monolog než dialog. Režisér ve svém komentáři leckdy vzletně hovoří např. o Freudovi a věnuje se například i fenoménu tanga. Sám se také prosazuje i jako lídr kapely No Smoking Orchestra, na jejímž koncertu se Diego objeví. Bohužel až příliš podléhá kouzlu osobnosti kontroverzní globální hvězdy. Snímek tak místy působí až jako nepřiměřená a krajně dogmatická agitka. Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2010/1