Jak chutná smrt

Kdo má rád rodinná psychologická dramata, tak tento film se mu bude líbit. Šplechtová a Kukura, v roli rodičů syna, který zamorduje dva policisty. Příběh si klade otázku, může za všechno jenom on, nebo chyba je v jejich způsobu života. Za totality, olympionik, neolympionik, v době, kdy Klause nikdo neznal, by se amnestie nedočkal a skončil by na šibenici. Šplechtová - Hrušínská je výborná...

Příběh se odehrává v době současné. Tedy v takové, která je už téměř o dvacet let starší, než ta doba současná. Krimi příběh je příběhem jedné rodiny. Jsou to zbohatlíci. Otec byl známým střelcem a časem se stal i známým podnikatelem v oblasti zbrojení a reklamy. Synáček se rovněž pokouší a kariéru sportovního střelce. Ten má ještě v těchto devadesátých letech účes ala osmdesátá léta, tedy takový - „ráno vstanu a už se s tím nic nemusí dělat“. Matka tuto rodinku doplňuje a je pro svého syna ochotna udělat cokoliv. Třeba se dopustit kriminálního činu. Toho kriminálního činu se však dopouští její syn. Při jedné takové situaci neudělá nic jiného, než ve zkratu zastřelé dva příslušníky policie. To ještě nepomáhali a nechránili. To jsou děti. Jsou s nimi starosti. Říká se, že malé děti jsou malé starosti a velké děti jsou velké starosti. Malé dítě třeba rozbije památeční vázu po prababičce a velké dítě se dopustí dvojnásobné vraždy. Film vznikl v době, kdy druhým či třetím rokem se udělovala cena Český lev, ale na druhou stranu ta filmová tvorba byla spíše bídná. Jak chutná smrt by se mohla zařadit k tomu, na co se dalo dívat.

Pokus o psychologický thriller v režii Milana Cieslara nemohl dopadnout jinak, než jako řádnej průser. Bohužel jsem nečetl předlohu mého oblíbence Ladislava Mňačka, takže nevím, nakolik si scénáristé, kteří se na filmu podíleli svoji verzi upravili. Každopádně výsledek je toporná a těžko uvěřitelná slátanina, kde i herci jsou vesměs příšerní. Navíc ten televizní look vypadá fakt otřesně. Postsynchrony a předabování některých herců je také žalostná a odfláknutá práce. Už jsem to myslím jednou psal a znovu se utvrzuji v tom, že Milan Cieslar nebyl a nikdy nebude kvalitní režisér.

Podprůměrná, byť alespoň melodická road (shot) movie životem. O tom, že úkolovat svými nenaplněnými sny potomka může vést ke smutnému konci. Aneb dlouhé vlasy, krátký rozum (a tím nemyslím tu „zděděnou“ matraci Danielu, ale Robertova otce). Ale trefil to parádně, tatík! Přímo olympijská trefa, řekl bych. Jen místo medaile si vystřelil doživotní peklo. Tak se aspoň na to ještě učesal, no.