Tutti i colori del buio

V hlavní roli noční můry krásné Edwige Fenech, černá mše, modré kontaktní čočky Ivana Rassimova a v neposlední řadě inspirace Polanského "Rosemary´s Baby". Pro mě jeden z nejlepších filmů Sergia Martina, ale na pravé giallo mu přece jen něco schází. Napětí v příběhu na slušné úrovni, i když stále se opakující halucinační scény by mohly být nápaditější. Vše ale vynahradí poměrně zajímavý závěr příběhu, který osvětlí záhady a uvede souvislosti, které jsem tušil jen v náznaku.

Další Martinův kousek, kde opět využil nádherné vnady Edwine Fenech a do mužských rolí znovu obsadil Georgeho Hiltona a Ivana Rassimova. Hned první scéna, ve které jedou titulky je téměř hypnoticky uhrančivá, aby ji vzápětí vystřídala totální halucinogenní obskurnost, která dávala tušit, že tohle nebude klasické giallo. A taky že ne. V příběhu proplouvá okultní a satanská tématika (musel jsem si vzpomenout na Rosemary má děťátko) a všechno se odehrává (nebo neodehrává?) v přeludech hlavní hrdinky, kdy se pojem realita často ztrácí ve víru bizarních představ a děsivých vzpomínek na dětství, kdy byla zavražděna její matka. Hudební orgie tentokrát rozpoutal Bruno Nicolai a já jsem opět očarován! V tomhle kousku Martino vsadil důraz na vizuál a barvy, které evokují Argentovu atmosféru a vytvářejí dokonalou souhru v časoprostoru. Úplně propadám kouzlům k těmto sedmdesátkovým veledílům a ctím je jako technicky precizní filmařinu.