Jako v zrcadle

Bergman ve vrcholné formě. Komorní, sevřené drama čtyř lidí odhalující postupně jejich utajované trýzně: osamělost, prázdnotu, vnitřní i mezilidské bariéry a hledání záchytného bodu, kterým má být, jak je u Bergmana zvykem, Bůh. Ten se ale zase ukazuje být příliš mlhavým a studeným pojmem a tak se coby nadějné světýlko objevuje pojem trochu konkrétnější - láska. Jinak je ale atmosféra filmu vysloveně ponurá, tíživá a velmi účinně jí v tom podporuje bachovské violoncello. Herci jsou strhující, především Harriet Andersson přímo koncertuje. Někdy se sice dialog zvrtne do filozofické přednášky, ale dá se to snést a koneckonců je to Bergman, ne?

Každý další Bergmanův film mě utvrzuje v tom, že jeden z největších, ne-li největší, režisérů vůbec. Po tomhle filmu to platí dvojnásob. Komorní prostředí, působivá kamera, famózní výkony Bergmanových dvorních herců, všechno je navíc umocněno cellovými suitami od Bacha. Právě ty pro mě posouvají tento úžasný film ještě o stupeň výš.