Jan Cimbura

Klasická venkovština se vším všudy. Milá vzpomínka na dětství a mládí. Nemá to sice „jednolitý“ děj, jsou to spíše drobné příhody, ale vůbec to nevadí. Výborně strávené dopoledne.

Protektorátní klasika, kdy bylo potřeba ukázat divákům, že dobrý český člověk ještě žije. Jan Cimbura jako předobraz poctivého Čecha, jednodušší příběh hrající na nostalgickou strunu a po válce velmi diskutovaná scéna s vyhnáním lichvářského Žida.Filmeček pro pamětníky na sobotní odpoledne.

Jana Cimburu bych zařadila na přední místa v kinematografii doby protektorátu. Stejně jako při adaptaci Babičky od B. Němcové, i zde tvůrci filmu dodávali českému národu povzbuzení v podobě ukázky našich starých tradic a českého venkova. Gustav Nezval byl nepochybně vynikající herec, také velmi charismatický muž /věřím, že prožívat mládí v dobách mé babičky budu jistě zamilovanou divačkou do tohoto velmi hezkého herce:-))/, ale ještě možná lépe nežli role milovnické, mu sedla tato - role sedláka Cimbury, jehož osud svede dohromady s ovdovělou Marjánkou. Také obsazení role Marjánky Jiřinou Štěpničkovou byla výborná volba, tato krásná a velmi talentovaná herečka dokázala zahrát jak děvče z venkova, tak i roli mondénní zhýčkané dámy (např. Barbora Hlavsová). V neposlední řadě bych ráda vyzdvihla celkově výborně nasnímanou kameru u Jana Cimbury a také kostýmní pojetí.

Jan Cimbura je velice romantický, ale také velice nacistický film - dokonce i s nezbytným malým protižidovským pogromem, když ženy svých mužů přepadnou ve spravedlivém hněvu Židovu nálevnu, srovnají ji se zemí a jeho vyženou... a "věčný Žid" putuje světem dál kazit zas jinou obec a korumpovat jiný národ... Hlavní hrdina Jan Cimbura je ztělesněním árijského nadčlověka: je silný, rovný, čestný, poctivý, pracovitý, neohrožený, je trochu samotář, ale nad nikoho se nevyvyšuje, nepije, nehýří a nekouří, ovládá a krotí své vášně, myslí na zadní kolečka i dopředu, projevuje cit ke zvířatům, nejen jemu hospodářem svěřeným, ale i k divokým, je sečtělý... - je to zkrátka ideální muž, ideální sedlák, spjatý krví s půdou a srdcem s venkovem; města nenávidí a žít by v nich nemohl, ale je dojat krásou hlavního města, uvědomuje si jeho slavnou historii - je to tedy zároveň i film velmi český, vlastenecký, oslavující českou státnost: není tedy asi pravda, že němečtí okupanti potlačovali národní sebeuvědomění - spíš naopak, pokud se jim nestavělo do cesty. Přes toto všechno, co nás nyní učí nenávidět, je to stále krásný, chvílemi i dramatický, ale v jádru poetický film, jakých je málo. Zamrzí pouze kaňka v podobě zpotvořených exteriérových postsynchronů: zřejmě je natáčeli v nějaké prázdné nezařízené místnosti, protože výsledný zvuk zní nepřirozeně dutě, jako zevnitř kovového sudu.