Stejnojmenný román Ference Sánty, který vyšel v roce 1963 a stal se nejenom jedním z prvních skutečných maďarských poválečných trháků, ale také oblíbeným konverzačním tématem za čím dál tím tvrdší Kádárovy diktatury, inspiroval Fábriho k jednomu z nejpovedenějších a nejodvážnějších politických filmů v 60. letech, ale také k jednomu z nejvýraznějších snímků, které kdy v maďarské kinematografii vznikly. Významnou úlohu v rámci příběhu má odvážné hledání a prezentace motivací hlavních postav k vlastním činům. Režisér píše: „U tohoto románu mě od samého začátku zaujala skutečnost, že se nepracuje s osudy mrtvých lidí a s uzavřenými historickými souvislostmi a situacemi. Postavy s výrazně individuálními osudy, do jejichž životů tak brutálně zasahují dějiny, jsou stále naživu a pokračují ve společné práci s cílem i nadále utvářet společné osudy a budoucnost. Zotavení a vzpamatování se z dramatických situací, jimiž procházely, se odehrává podle vlastních zákonů."
Hned po skončení druhé světové války si v malé maďarské obci čtyři kamarádi rozdělují pozemek místního velkostatkáře a založí JZD. Jeden z nich se stává tajemníkem strany, další předsedou družstva. A to je konec jejich kamarádství, protože následující dramatické historické události (hlavně protikomunistická maďarská revoluce v roce 1956) je zastihnou v protichůdných táborech a oni na sebe v určitém okamžiku dokonce střílejí. Že by z toho všeho plynula poučení, z nichž bychom se mohli něčemu naučit? Že by navzdory všemu utrpení, zločinům, chybám a nešvarům (a dokonce i za cenu zabití jednoho z bývalých čtyř kamarádů) čekala na postavy filmu, na celou obec a celé Maďarsko přece jen „světlá budoucnost" v rámci „v zásadě dobrého a kladného" socialistického společenského řádu? Koneckonců v roce 1965 si režisér jiný závěr ani dovolit nemohl... Film nemá epilog, život za daných podmínek pokračuje dál.
K filmovému ztvárnění tohoto příběhu si Fábri vybral metodu dynamického, místy až bouřlivého střihu, který kombinuje obrazy ze současnosti s výbornými, rychlými a občas neočekávanými návraty do minulosti. Střídání časových rovin zdůrazňuje složitost mezilidských vztahů a dynamizuje děj. Režisér se vzdává všech podrobností, které nejsou důležité, proto je příběh navzdory četným postavám a událostem přístupný a dokonale pochopitelný. Divák se neztrácí ani v časovém sledu událostí, ani v labyrintu myšlenek nebo těch, kteří je vyjadřují. Působivé jsou také herecké výkony, hry se světlem a tmou a režisérova dokonalá narativní technika.
Mircea Dan Duta, Letní filmová škola 2012
