Útok slepých mrtvol

Slavná tetralogie představuje vzorek původního španělského námětu i zpracování v rámci mezinárodních hororových trendů. Nestvůrní templáři směšující archetyp řady nemrtvých stvůr se v tomto díle opět vydávají hledat lidské oběti a trestat. Rozpohybovaný obraz Triumf smrti Pietera Brueghela st. - slavná Ossoriova tetralogie představuje vzácný vzorek původního španělského námětu i zpracování. Nestvůrní templáři, směšující archetyp mumií - duchů - zombií - upírů - kostlivců, reprezentovali subverzivní symbol zkostnatělého frankistického režimu, krvelačně potlačujícího hodnoty nastupující mladé generace. Jde o druhý film v pořadí a jeden z vydařenějších článků volně svázané tetralogie o krvežíznivých templářích. Ač tetralogie ve svém základu vychází ze žánru zombie, svým tématem i zpracováním představuje vzácnou ukázku původní španělské látky, obohacující mezinárodní hororové směry. Novátorský byl už profil monster-rytířů, v jedinečné kombinaci sdružujících něco ze skeletonů, zombií, upírů, mumií a duchů. Stejně jako bývá z ideologického pohledu jako subverzivní viděna Romerova Noc oživlých mrtvol (Night of the Living Dead, 1968) i nemrtví templáři „monjes-soldados" (mniši-válečníci) jsou spatřováni jako kritický symbol katolicko-militaristického režimu generála Franca. V Ossoriově tetralogii se takto typizovaná monstra pohybují v časovém horizontu minulosti a potlačují atributy nového Španělska 70. let spolu s životním stylem nastupující generace - od moderní hudby přes turismus až po sexuální nevázanost. Třebaže prvoplánová atraktivnost, bazírující na krvavě erotické podívané, a podřadné produkční podmínky (klasicky recyklované ikonické záběry z prvního dílu) řadí snímek jednoznačně do sféry „euro-trash" kinematografie, Ossoriovi nelze upřít ambicióznost i talent, s jakým se do svých nízkorozpočtových projektů pouštěl. Motiv invaze nemrtvých rytířů nepostrádá klasické Ossoriovy značky: hrůzu, která má němou tvář, v podobě unikátně stylizovaných nestvůr, důmyslnou časovou rytmiku scén rozehrávající zápas minulosti a přítomnosti a hudební doprovod vyvolávající zneklidňující dojem autoritářské atmosféry, jež povstává ze zašlých časů. Dané elementy jinak brakovému projektu přece jen dodávají jistý punc kultivovanosti a nápaditosti. Z umělých náhrobků valící se apokalyptická estetika Triumfu smrti (1562) tentokráte postihuje pohanské rituály a zkaženou maloměšťáckou morálku. Jiří Blažek, LFŠ 2014