Revoluční příspěvek brazilské kinematografie ve vývoji slavného hnutí cinema novo. Estetika syrového obrazu rozvíjí autentické svědectví o neúrodné severní části země, kde živoří pětičlenná rodina. Marné je její úsilí najít ve vyprahlé pustině klidné místo před neúnavným sluncem.
Volnější adaptace stejnojmenného klasického románu Graciliana Ramose (česky 1959) vypráví o těžkém životě pětičlenné rodiny uprostřed nehostinné pustiny sertao na severovýchodě Brazílie. Zapomenutý svět, poznamenaný katastrofálním suchem, představuje jedinou možnou šanci pro řadu chudých přistěhovalců. Patří k nim také Fabiano a jeho rodina, která pravidelně „kočuje“ pustinou mezi jednotlivými a velmi vzácnými přívaly deště. Segment jejich dvouletého živoření tvoří námět pro syrově realistický příběh plný silných okamžiků každodenního boje o holou existenci. Klíčovým momentem snímku je motiv cesty. Setkáváme se s ním hned v úvodu, kdy Fabiano (Átila Iório) se svou ženou Vitóriou (Maria Ribeirová) a dvěma syny (Gilvan and Genivaldo Lima) za doprovodu věrné feny Baleii putují vyprahlou krajinou. Z neorealistického pohledu kamery na strasti putování a ze záznamu jejich nuzného vybavení vyplývá otázka, zda-li spíš než na začátku, nejsou na konci svých sil. Přesto se usazují. Přežívat se jim daří jen s vypjetím všech sil. Často nemají téměř co do úst a děti jsou nemocné. Jediné štěstí vysvitne v okamžiku, kdy Fabiano získá práci jako pasák krav. Pocit, že dostávají stejnou šanci jako skuteční lidé, ovšem záhy vyprchá, když se Fabiano nečekaně střetne s místním samolibým policistou. Poté, co je bezdůvodně vymrskán a prožije potupnou noc na policejní stanici, musí opět za svým údělem chudáka. Nepříznivé okolnosti přimějí rodinku, aby se opět vydala na strastiplnou pouť. Pouť osudovou, jemně groteskní, a hořce tragickou, vyprávějící mimo jiné o neschopnosti postavit se nepřízni osudu.
To však jenom prozatím, protože doba vzdorujících charakterů v brazilském filmu teprve přichází, ale nikdy by neměla tak skvěle připravenou půdu jako v případě dos Santosova filmu. Souvislost s pozdějšími opusy cinema novo je více než zjevná, protože asistentem v tomto případě byl budoucí rozhněvaný muž brazilské kinematografie Glauber Rocha. Přihlédneme-li k jeho filmům odehrávajícím se v oblasti nehostinné sertao, je jisté, že snímek jeho učitele dal žákovi do vínku autentický pocit mystické zkušenosti poutníka na cestě, před kterým se otevírá nedozírná šíře možností a především osobní prožitek existence. [Martin Jiroušek, LFŠ 2007]
