Agnesiny pláže

Pláže jsou místa režisérčiných odjezdů, pláže si pamatují, a tak autobiografická esej Agnes Vardové nemůže začít jinde, než na břehu moře, aby v různých rovinách spojila události, na které vzpomíná, s těmi, o nichž vypráví, když se vydává vstříc svým filmům, doprovázeným radostí z práce stejně jako osobními ztrátami, a v této celistvosti, v sounáležitosti osobní a veřejné paměti, se její film stává příběhem poválečné francouzské kultury. Agnès Vardová Režisérka, která nikdy nerespektovala rozdíl mezi hraným a dokumentárním filmem. Částí francouzské kritiky byla označena za prarodičku nové vlny, k čemuž ona sama s úsměvem dodává, že přirovnání pokulhává, protože si ho vysloužila již jako třicetiletá. Sama Agnès Vardová se proti zařazování do kategorií vymezuje. V jejích filmech se často objevují témata jako např. erotika, stárnutí, smrt a bourání společenských tabu. U jejích dokumentů je zajímavé, že byly často výrazně ovlivněny postupy hraného filmu, což je trend, který je vlastní i současné kinematografii.