Převzetí moci Ludvíkem XIV.

Úplně mi není jasné, proč vlastně tohle dílko vzniklo. V polovině šedesátých let letěla Evropou Angelika, kde byl Ludvík XIV. prezentován už jako mocný panovník se sošnou tváří Jacquese Toji. A v tom si někdejší italský neorealista Rossellini odjede natočit pro francouzskou televizi epizodu z počátku Ludvíkovy vlády. Umírá Mazarin, probíhají modlitby a ambiciózní aristokracie se třese, že si bude vládnout podle svého, snovají se intriky, s tím oplácaným otloukánkem si přece poradíme. A ejhle, ten nemluvný cvalík najednou k překvapení všech (především Anny Rakouské a ministra Fouqueta, který rázem putoval do báně) dozrává v sebevědomého vládce. Piklující vévodové jsou odsouzeni do pozice hromadného komparzu u dvora, což nádherně představuje scéna Ludvíkova stolování. Pukrle až k zemi před hrncem, třicet statistů, každý s přesně určeným úkolem, Ludvík se na to ani nepodívá, řekne, že to žrát nebude a stejně obřadně pak jídlo putuje zpět znovu s poklonami před hrncem. Nádhera! Brilantní a historicky věrohodný film. Byť s naprostou absencí známých tváří. Buď to byly televizní úspory nebo záměr angažovat neprofláklé divadelní herce, aby se divák nesoustředil na hvězdy, ale na atmosféru.