Postranní ulice

"Postranní ulice" je americký film, který přišel do československých biografů s nejlepším vysvědčením. Obecenstvo tehdy konstatovalo, že film si tohle skvělé doporučení zasloužil. Je to dobrý film, zpracovaný jednoduchými prostředky a přesto je to velmi oduševnělý film. Na takový snímek z Ameriky nebylo publikum příliš zvyklé. Dějově prostý film sleduje osud dvou lidí, které náhoda rozdělila právě v době, kdy se cítili naprosto šťastní. Z tohoto scénáře bylo možné vytvořit "kalendářovou" povídku, ale vznikla z toho nakonec vzrušující tragedie. Do té doby se publikum jen velmi vyjimečně mohlo setkat s tak bolestně vypjatým a dramaticky vyhroceným příběhem. Nejvíce je to znát v pasáži, když Irena Dunnová v roli ženy, která jako stín sleduje muže, s nímž jí osud rozvedl. Nyní žije v ústraní a je vděčná za drobky štěstí, které se jí docela potajmu dostává z jeho rukou, aniž by to "dárce" věděl. Náhle se dozví, že její bývalý muž byl raněn mrtvicí, a pak on pochopí, že jen díky ní se stal velkým a vlivným mužem. Umírá a s okoralými rty sotva slyšitelně s ní mluví několik okamžiků po telefonu. Najednou z jeho konce telefonní linka oněmí a žena najednou uslyší jak v nemocničním pokoji natal zmatek, což je neklamným znamení, že nastal konec. Závěr tohoto filmového příběhu jakoby dovyprávěla tvář Ireny Dunnové. Přes ní se přehnala desetiletí, když se ona dívá na jeho fotografii a kamera nám umožní, ale jen na chviličku uvidět, že se mohlo všechno vyvíjet jinak a opět záběr na fotografii, na obraz muže nejdražšího, zvoucí ji aby šla s ním a vše se opět prolne do fotografie. Tomuto spěním ke konci dokonalou kamerou, vzniklo dílo, které obratně vyváděnými scénami, rychlým střídáním záběrů a především hereckou přítomností Ireny Dunnové, vyjadřující se tlumenný herectvím a jen naznačenými projevy citů,je přesto a právě proto tak udivujícím právě v závěru filmu. I její partner John Boles není špatný a odvedl docela dobrou, i když jen "hollywoodskou" rutinu.