Oči

„Oko vidí daleko, mysl se srdcem mnohem dál“ — tak zněla básnická pointa formelového filmu Zdeňka Seydla Kamera, vytvořeného před dvanácti lety. Film výtvarníka a režiséra Františka Skály ml. se sice jmenuje Oči, ale i on se vyhnul zrakovým klamům, opřen totiž o něco, čím překonáváme nejbystřejší jestřáby: o doménu poezie: vnitřní zrak. Metafory jako duhy, osvětlující naše poznání; obrazová symbolika, výmluvnější než řeč. Nic než obrazy a hudba, obojí velice romantické, plné harmonie, nápovědí, tajemství, zvláštního stesku, naděje a něčeho, co lze zveřejněním jen zakřiknout. Téma tvoří „námořníkův návrat“ a Petr Čepek je uvede podněcujícími verši: Myslel jsem si, že na šífu není zrcadlo/V zásuvce byl klíč ke skříni, kterou jsem otevřel/A zrcadlo bylo na vnitřní straně dveří/Podíval jsem se, jaké mám oči, a měl jsem je modré/A zelené/Měl jsem je smutné, zelené a modré/A na nich šífy/. Oči jsou film plný malířských obrazů; takové u nás umí Petr Sís. Tady jsou trochu podobné, ale zároveň úplně jiné, namalované na boku lodi, která něco pamatuje, tedy na dřevěném šífu. Tyto obrazy, plné snů, představ, asociací, vzpomínek a tajných přání — musí promlouvat už nejen k mořským vlkům, ale ke všem, v nichž neokoral cit. Promyšlená animace citlivě oživuje malířský rukopis a fázováním i prolínačkami nestírá jeho autorský pel. Až marnotratně se Skálovy obrazy střídají na plátně, nelze obsáhnout všechny detaily, s nimiž si autor doslova pohrál. Takový postup nastraží diváckou zvědavost a nebezpečí přebuzení pozornosti opakovaně překlene záběrem, kdy se rytmus obrazů kolébá — spolu s člunem — na mořských vlnách. Leonardo někde píše: „Nazýváte-li malířství němým básněním, pak může malíř jmenovat poezii slepým malířstvím.“ František Skála může říkat veršům obrazy a obrazům básně. Filmem Oči dokázal, že ví o dvojnickém ústrojenství poezie a malby. A teď něco k tvůrci filmu Oči: je to syn kreslíře, ilustrátora a karikaturisty Františka Skály, autora například obrázkové knížky Pozor, zde se střílí (MF), výtvarníka cyklu „mysliveckých“ grotesek režiséra Josefa Klugeho. Zatímco synáčkové známějších rodičů často chtě nechtě těží z jejich věhlasu a poté přešlapují v jejich stínu, mladý Skála je příkladem případu, kdy otec může vzhlížet k výsledkům svého syna. Ale pozor! Oči jsou teprve debut a Skála na ně — jako student — měl na pražské Vysoké škole umělecko-průmyslové relativně dosti času; neporovnatelně víc, než bude napříště mít v profesionálních podmínkách. Debuty zpravidla upoutávají už jenom množstvím práce do nich vložených. Zkušebním kamenem talentu jsou další díla. Petr Sís, Igor Ševčík a Jiří Bárta už prokázali, že z nadějných školních či amatérských začátků lze po svém a ještě lépe pokračovat i v profesionálním studiu. Že se to neobejde bez překonávání překážek, to už patří k přírodě života. Zpátky k filmu: pětiminutovou projekcí zdaleka nekončí, rezonuje dál. Ty krajiny, vysněné na moři, jsou bytostně české a interiéry připomínají minulé století jen na první pohled. Vždyť třeba na uvedeném obrázku je v rohu, jakoby mimochodem třípásmová reproduktorová soustava, na stěně současný obraz a dvoukrká španělka, arzenál Al Di Meoly nebo Johna McLaughlina. Velkou zásluhu na působivosti Očí má hudba Jiřího Kolafy, jehož umění má obdivuhodné rozpětí, což dokládá po mnoho let ve spolupráci s různými, třeba i protikladnými typy tvůrců naší animace. Jeho schopnost vcítit se do rytmu obrazu a spoluvytvářet atmosféru filmu je prostě jedinečná. Kolafa se nemusí uchylovat k nouzi „citování“ svých předešlých postupů, v nových filmech nově vynalézá, tentokrát se souborem Lyra Nova. ZVONÍČEK, Petr. Velmi slibné oči. Scéna. 1983, roč. 8, č. 2, s. 5.